Kronika podle Kaliny

Šárka Divoká, Tichá a její okolí

Obsah

1. Dějiny hmotné kultury, archeologické nálezy  jako důkaz
pravěkého osídlení městského obvodu Prahy 6.
2.  Legendy, báje a pověsti.
3. Nejstarší zprávy o lokalitách obce.
4.  Správa obecních věcí.
5.  Šárecké školství.
6.  Duchovní správa na Šárce.
7.  Když na Šáreckých horách zrála vinná réva.
8.  Mlýny na Šáreckém potoce.
9.  Šárecké usedlosti .
10.  Vesnická architektura.
11.  První průmyslové podniky.
12.  Šárka a umění.
13.  Královské české země a Národní divadlo v Praze, přírodní
divadlo v   Divoké Šárce.
14.  Šárka zasněžená.
15. Velká Praha.
16.  Obecní a městská správa.
17.  Vztah předměstských obcí k hlavnímu městu.
18.  Šárka s tváří plnou vrásek.
19.  Chráněná území.
20.  Účelová architektura.
21. Místo tichých vzpomínek.
22. Doslov
Prolog

Šárka Divoká a Tichá

Ke jménu tohoto romantického údolí na samém okraji Prahy váže se pověst o dívčí válce, o které vypravuje náš nejstarší kronikář Kosmas.

Za kněžny Libuše, ženy a dívky žily jako muži, oddávaly se lovu a postavily si hrad. Po Libušině smrti došlo ke střetu mezi oběma stranami. Bojovalo se velmi urputně. Válečné štěstí se střídalo.

Ve svém vyprávění o dívčí válce je Kosmas zdrženlivý. Nezmiňuje se o jednotlivých podrobnostech boje, o jednotlivých ženách a dívkách. To o dvěstě let později kronikář Dalimil toho ví mnohem více. Zná jména bojujících dívek, zná Vlasu, Čáslavu, Svatavu i Šárku. Teprve u něho se dává Šárka připoutat k staletému dubu, aby svým půvabem obelstila Ctirada. Podle kroniky Václava Hájka z Libočan z roku 1543, právě v této části lesa, kde dnes stojí na Šáreckém potoce Čertův mlýn, stál ten mohutný dub. Podle kronikářů Dalimila a Pulkavy byl ten les velmi hluboký. Právě zde došlo k oné dramatické události.

Nejen dívčí válka sama, ale i události kolem ní se staly oblíbeným tématem dalších autorů. Zejména historie Šárky, které se literární tvorba chopila a rozvedla ji jako čistě milostnou záležitost. Je to pověst, smyšlenka 12. a 13. století, ale vítaná pro zapamatování toho, že podle ní bylo údolí pojmenováno Šárkou.

Jméno hrdinky z naší pověsti dalo jméno romantické krajině. Pojmenování se nejdříve vztahovalo na horní část údolí, na tzv. Divokou Šárku, později se rozšířilo na dolejší část údolí, Šárku Dolní či Tichou. Osada u kostela sv. Matěje dostala jméno Šárka Horní asi v polovině 14. století. Předtím se jmenovala Újezdec u Prahy.

V polovině 19. století obrací se pozornost k prehistorickému osídlení Šárky a přilehlých lokalit. S podporou archeologického odboru Národního muzea začal s vykopávkami p. Václav Krolmus a s finanční podporou Společnosti přátel starožitností českých Josef Antonín Jíra.

Dějiny hmotné kultury – archeologické nálezy jako důkaz pravěkého osídlení obvodu.

Je to především oblast Jenerálky, Bubenče, Podbaby, Liboce a Veleslavína, dokumentující plynulý vývoj osídlení, jehož počátky lze na podkladě nálezů zařadit do starší doby kamenné, tj. do doby asi před 30 000 lety. Na konci tohoto období dochází k dějinnému zvratu. Člověk přestává lovit zvěř, sbírat plody, přestává být na přírodě  pasivně závislý, začíná vyrábět. To jsme již v mladší době kamenné, v době před 2 500 – 2 000 lety před n.l., vystřídané dobou měděnou. Kromě mědi a zlata se v našich zemích objevuje kov ještě velmi vzácně. Teprve kultura unětická 1 600 – 1 500 před n.l. přináší obecnější rozšíření kovu a jeho zpracování. Měď vystřídal bronz. V té době vznikají ve východních částech šárecké oblasti významné osady ve Struhách a v Podbabě.

K výrazné diferenciaci pravěké společnosti dochází ve starší době železné. Trvalo poměrně dlouho než užívání železa ze Středomoří proniklo do střední Evropy. Zobecňuje tu až v  průběhu sedmého století.

Na území od západní Francie až po Čechy se formuje  první historický národ – Keltové, který obýval i naše území na přelomu 4. a 5. století. Z této doby pochází čtyři pece na tavení železné rudy, které byly nalezeny poblíže bubenečského hřbitova.

Keltové stabilizovali většinu železných nástrojů, které se dodnes nezměnily, jako lopatu, sekeru a kladivo. Těžili železnou rudu a dovedli ji i hutnicky zpracovat.

Kelty vystřídaly v Čechách a později i na Moravě germánské kmeny Markomanů. Keltové ustupují k Dunaji. Tam už postoupily římské legie a Dunaj se stává hranicí římského impéria. Keltská moc se zhroutila bez vážnějšího odporu.

Z velkých etnických pohybů vyvolaných vpádem Hunů do Evropy roku 275 se obraz osídlení v českých zemích rychle   mění.  Z germánských kmenů se zde objevují v druhé polovině 5. století Langobardi. Markomani odcházejí na jihozápad do pozdějšího Bavorska.

V 6. století přicházejí do českých zemí z krajin od karpatského oblouku první slovanské kmeny. Šáreckým údolím postupují od obvodu dnešní Prahy a žijí zde, jak dosvědčují historické nálezy, v těsném sousedství s neslovanským obyvatelstvem. To však v průběhu 6. století opouští naše kraje a stěhuje se do tehdejších římských  provincií.

Slovanská pospolitost byla v době expanse nediferencovaná. Lid se zabýval výhradně zemědělstvím. Nad Džbánem v Divoké Šárce vzniklo velkolepé opevnění a významné hradiště. Skály jsou zde přístupné, z jedné strany mírně stoupajícím terénem, z druhé strany spadají příkře do údolí, kterým protéká potok. Tato krajinná situace vytvořila ideální polohu pro výšinné sídliště, které bylo dobře zásobeno vodou z potoka a z četných pramenů, jejichž stopy jsou dodnes patrny na Kozákově skále.

Současná doba přináší stále nové objevy, především díky četným archeologickým výzkumům, které souvisejí s bohatou stavební činností na Bábě na Horní Šárce. V letech 1976 – 1978 se zde podařilo prokázat rozsáhlá výšinná sídliště z první poloviny třetího tisíciletí před n. l. a zkonstruovat obydlí pravěkého člověka.

Jiné pravěké sídliště bylo odkryto v roce 1960  při stavbě rodinných domků v Liboci při kopání kanalizace. Objevem staletí je nazýván nález keltského pohřebiště na lokalitě Jiviny.

Šárka se stala nalezištěm světového významu. Její jméno se objevuje v odborné literatuře. Vynikající znalci minulého století (Jirchov, Osborne) neopoměli při návštěvě Prahy shlédnout Kozákovu a Šestákovu skálu. Archeologické expedice z Philadelphie a Harwardu usilovaly o povolení provádět výzkumy v této oblasti.

Bohaté nálezy byly uloženy v Jírově muzeu na Hanspaulce. Za druhé světové války byly přestěhovány do Mníšku pod Brdy. Velká část jich však byla    okupanty   zničena   a   tak     většina    exponátů  je  zachována jen na fotografiích a  malá část ve Středočeském muzeu v Roztokách nad Vltavou.

Je těžké rozpoznat, které báje Kosmas napsal a které převzal z ústní tradice.
Kosmas znal dobře antickou literaturu. Na to upozorňují některé zmínky v jeho práci. Antických vzorů neužíval jen po věcné stránce, ale i jako předlohy stylistické. Tyto výpujčky z děl antických autorů jsou typickou stránkou Kosmova slohu, ve kterém se mísí citáty z bible a křesťanských autorů.

Kosmova kronika byla pramenem pro díla dalších autorů, např. pro veršovanou kroniku Dalimilovu z počátku 14. století. Postupem času se báje počínají prolínat s dějinami prvních historiků.

„Když minul zlatý věk, v tu dobu povstal muž jménem Krok.   Byl  to   člověk   znamenitý,   bohatý  statky pozemskými, rozvážný a důmyslný, lidé se k němu sbíhali z celé země, aby je soudil. Tento znamenitý muž neměl syna. Měl tři dcery velmi moudré.“ Tak píše Kosmas.

Nejstarší věkem byla Kazi. Vyznala se znamenitě v léčitelství. Znala léčivé byliny, uměla věštit, že přiměla i osud, aby se její vůlí řídil. Po smrti jí lid vystavil mohylu, kterou je dosud možno vidět nad řekou Mží.

Ctihodná byla i Tetka, co do věku druhá. Učila lid bohoslužebným řádům. Na vrcholu příkré stráně si vystavěla hrad, který po sobě nazvala Tetín.

Třetí, moudrostí nejstarší, věkem však nejmladší, byla Libuše. Vystavěla si též hrad – Libušín. Byla mezi ženami jedinečná, v úvaze prozřetelná, ušlechtilých mravů, v řeči rázná, prostě ženského pohlaví osoba. Protože lidu předpověděla mnoho věcí, které se splnily, po smrti otce Kroka sešel se ten lid k  obecné radě a ustanovil ji jeho nástupcem. Stala se kněžnou a soudcem lidu.

I kdybychom připustily, že Kosmas převzal nějaké bájné podání starců, nelze  předpokládat, že by někdo byl svědkem oněch událostí, že by poznamenal vše co  viděl a slyšel a pak sdělil potomkům, kteří je tradovali po celá další století.

Co udělal Kosmas? Vymyslel si postavy, které mají mnoho literárních vzorů, než abychom mohli věřit, že představují historické osobnosti, nebo že byly výtvorem lidových představ. Historické jádro pověstí je tedy dosti pochybné.

Z trojice Krokových dcer povšimněme si nejmladší z nich – Libuše. V  bájesloví se jí dostalo vyjímečného postavení proto, že dostala za muže Přemysla Oráče .

Po staletí o existenci Libuše nikdo nepochyboval. Ani Gelasius Dobner, který popřel praotce Čecha. Novou roli, kterou předtím Libuše neměla,

obdržela u Hájka. Dříve byla hadačka, vědma a prorokyně. U Kosmase soudila rozvášněné strany, u Hájka se stala kněžnou.

V Kosmově vyprávění  Libuše zdaleka nevypadá jako budoucí kněžna. Má spíše vlastnosti negativní. Zaznívají i ze slov toho, kdo ve sporu neuspěl. „Žena   děravá  se   obírá  mužskými  soudy ve lstivé mysli. Víme zajsté, že je ženou, a žena ač stojí nebo na stolici sedí, málo má rozumu. Věc je jasná, že ženy mají dlouhé vlasy, ale krátký rozum.“

Povšimněme si, jak pokořená vědma situaci vyřeší. Obrátí se na shromážděný lid a praví: „Jděte nyní domů a koho vy si vyvolíte za pána, toho já si vezmu za muže.“

Ráno se všem vyjevilo , kde se tají jejich budoucí kníže. Podle stop koně došli ke vsi, kam měli dojít. A hle! Muž na poli oře. Poslové k němu přistoupili se slovy: „Paní naše, Libuše a všechen lid si  přeje, abys brzy přijel a ujal se  panství.“

A Kosmas pokračuje: „Tento muž, který v pravdč pro svoji mužnost zasluhuje slouti mužem, spoutal tento bezuzdný kmen, nezkrocený lid, a zkrotil a uvedl v poddanství, jež i dne tíží. Též vydal všem práva, jimiž se tato zem řídí a spravuje, sám s Libuší samou.“

Těžko říci, jak se Stadice dostaly do naší pověsti. Jak správa oblastního muzea v Teplicích praví, v bezprostřední blízkosti pomníku Přemysla Oráče, postaveného v roce 1841, archeologové žádné zbytky slovanského osídlení nenašly. Průzkum byl negativní.

Kosmova kronika uvádí sídla našich hrdinek. Libuše má Libušín, Tetka Tetín, kazi má Kazín, jak by se čekalo, ale Přemysl má jen mohlylu. Pro Přemysla Kosmas nemá místo, které by připomínalo jeho jméno. Proto Stadice.

Hájka sice velké osobnosti našich dějin (Josef Dobrovský, František Palacký a Gelasius Dobner) nazývají šarlatánem českého dějepisu, ale jeho Kronika česká, vydaná roku 1542, je psána prostě, ale zajímavě a tak pronikla mezi lid a stala se kronikou opravdu lidovou. Dávnověké pověsti z okruhu kněžny Libuše a dívčí války, které Václav z Libočan předkládá jako dějinnou skutečnost, jsou ve své prostotě podněty spisovatelům, hudebním skladatelům a výtvarným umělcům 19. a 20. století.

Šárka, jejíž příběh nás zajímá, vyniká u Hájka krásou i uměním bez přetvářky. Šárka ve starých kronikách sehrála svou úlohu beze zbytku, hladce, bez citových zápletek, je to pověst, nikoli drama. Hájek sice zdůrazňuje, že Ctirad jest její krásou jat, ale motiv dále nerozvádí. Šárka splnila svůj úkol. Mizí ze scény, nikoli však beze stop. Její jméno splynulo s romantickou krajinou a vtisklo ji vlivem básníků a dramatických umělců trvale v paměť lidu.

Nejstarší  zprávy o lokalitách obce

Šárka, Dejvice, Podbaba a Bubeneč tvořily jednu obec.

Šárka

Na počátku 14. století se ves Šárka, někdy zvaná Újezdec, dělila podle vrchnostenské příslušnosti na dvě části. Polovina vsi náležela ke kapitule sv. Víta, druhá polovina byla v majetku pražských proboštů. V době, kdy se ves dělila podle vrchnosti na dvě části, k většímu proboštskému dílu náležel větší poplužní dvůr, louky na pravé straně Šáreckého potoka a lesy na svazích k potoku. K menšímu poplužnímu dvoru náležely polnosti ve vyšších polohách a louky pod kostelem. Když se tento díl stal proboštským majetkem, některý z proboštů jej změnil na panský statek a dal jej držiteli do bezplatného užívání za povinnost aby „plnou zvůli a svobodu měl k pastvinám a právo sekat v nich dříví na palivo, k pletení plotů a všechnu jinou potřebu toho dvora“.

Z poddanského  dvora platil nájemce ročního emphiteuta (pachtu) 100 grošů.

Podbaba

První  zprávy  o  osadě  Podbaba  pocházejí  z  roku  1585,  kdy probošt Pášek vydal kus stráně vedle krčmy na vinice. Krčma se nacházela v místech pozdější železniční  zastávky.

Před rokem 1848 bylo k dejvickému dvoru vázáno 50 domkářů, kteří museli odpracovat bezplatně 60 dní v roce. Místo desetidenní roboty mohl se domkář vyplatit za poplatek 36 krejcarů.

Na domkáře uvalil v letech 1790 – 1822 probošt Vojtěch z Heritesu poplatky z prodeje a převodu nemovitostí. Převodní poplatek mezi dědici a příbuznými činily 2 a půl procenta, mezi ostatními 5 procent z tržní ceny.

Neujasněný byl právní vztah k Šáreckému potoku, zda patří k Šárce či k Lysolajům. Nejvyšší pražský purkrabí, Jan Mladší z Lobkovic, byl přesvědčen, že potok patří k purkrabství a vydal roku 1521 povolení na postavení mlýna v místech nynějšího domu čp. 40, za usedlostí Břetislavkou, směrem k Vltavě.

Nejstarší držitel tohoto mlýna byl Václav Slavín z Rotenfeldu, dvorský místosudí a majitel poplužního dvora v Bubenči. V roce 1708, jako majitel mlýna, je uváděn Urban Moc. Mlýn byl za třicetileté války pobořen a Mocův zeť neměl dosti peněz, aby mlýn uvedl do chodu. Prodal jej roku 1748 Jiřímu Kalousovi. Po něm se mlýn nazýval Kalousovským.

Katastrální území po levém břehu Šáreckého potoka bylo až do roku 1849 patřící k obci Lysolajům. Při zakládání Josefinského katastru bylo toto území pojato do soupisu pozemků dejvických.

Ovenec (Bubeneč)

Se staročeským názvem osady Ovenec se poprvé setkáváme v listině biskupa Jindřicha Břetislava z roku 1167. Tehdy jedna polovina Ovence patřila českému pánu Hroznatovi, druhá polovina byla majetkem kláštera sv. Jiří na Pražském  hradě. Hroznatův majetek se skládal z poplužního dvora a několika usedlostí s příslušnými pozemky. Církevní majetek tvořil poplužní dvůr, mlýn a dvě usedlosti. Po Hroznatově smrti připadl jeho majetek církvi. Přemysl Otakar II. odňal později církvi tuto část Ovence, založil tam oboru a postavil zámek. Dvůr a zbytek pozemků byl připojen ke statku pražského purkrabí.

Za husitské revoluce byl Ovenec i obora zpustošeny. Část Ovence (dnešní Bubeneč) zabralo Staré město Pražské a obora byla vrácena králi. Podle popisu z roku 1552 byly v této části Ovence dva poplužní dvory, šest dvorců, mlýn a deset chalup.

Za třicetileté války (1618-1648) byly Ovenci způsobeny veliké škody a to jak vojsky císařskými, tak švédskými a saskými.

Přední Ovenec náležel pražskému purkrabství do roku 1791, kdy správa purkrabských statků přešla na zemské stavy.

V roce 1742, za války o dědictví rakouské, vojska francouzská, pruská a saská, opět zpustošila Ovenec tak, že téměř všechny domy, znovu postavené, byly pobořené. Obec se z válečných útrap brzy vzpamatovala a již v roce 1792 měla 350 obyvatel. V roce 1880 pojmenování Ovenec zaniklo a úředně byl schválen název Bubeneč.

K nejstarším historickým památkám Ovence   patří kostel sv. Gottharda, postavený v 17. století v románském slohu. K ovenecké duchovní správě patřily Lysolaje a Suchdol. Duchovní správa zanikla roku 1420. Chrámový  poklad,  který  obsahoval  vzácná roucha, bohoslužebné knihy a nádoby, ukryl jakýsi Šimon od Bílého lva a vydal je před svou smrtí do rukou osadníků Lysolaj a Ovence.

Starý jistek sv. Gottharda sloužil potřebám duchovní správy 700 let. Nový kostel byl postaven v 19. století. Přibližně v téže době bylo tehdejší Krupkovo a    Schweigerovo náměstí přestavěno, takže zde vznikl zajímavý soubor klasicistních a empírových staveb.

Na přelomu století bylo v Bubenči 189 popisných čísel a 5 538 obyvatel. V roce 1904 byl Bubeneč povýšen na město.

Správa obecních věcí.

Na konci poddanské doby Šárka, Dejvice a Podbaba tvořily jednu obec, v čele které stál rychtář, jmenovaný proboštem svatovítské kapituly. Rychtáři se stávali šárečtí mlynáři nebo podbabští chalupníci.

Úkolem rychtářů byla péče o obecní hospodářství a výkon gruntovních práv vrchnosti. Rychtáři příslušel i výkon nižší jurisdikce, vybírání pokut, dozor na míry a váhy a pod.

Zdá se, že rychtáři na dejvické obci příliš práce neměli, neboť výkon zmíněných práv si obstaral většinou úřad probošta sám.

První známý rychtář na dejvické obci byl Tomáš Šlap, chalupník v Podbabě. Rychtářský úřad zastával v letech 1652 – 1665. V zachovaných písemnostech není již o místních rychtářích žádných zpráv. Vysvětluje se to tím, že byla zničena urbární kniha dejvického statku, kde byly zápisy o vesnických soudech ze 17. a 18. století. Teprve později lze uvést jména některých dejvických rychtářů (1). Zápisy o majetkových změnách v Lysolajích, Podbabě a Šárce uvádějí několik jmen lysolajských rychtářů. (2)

Od josefinských dob význam místních rychtářů v obcích klesá. Prozatimní zákon ze dne 17. března 1849 tuto instituci výslovně zrušil. Nejnižším orgánem v územní samosrpávě se stali volení starostové.

(1)  Martin Malý 1760-1770, Václav Slavík 1770-1774, Martin Mrva 1775-1780, Václav Dorn 1802 –    1825, Ignác Tůma 1827 – 1850
(2) Jiří Tůma 1784, Jan Pánek 1724-1769, Matěj Čadský 1770, Matěj Dorn 1775, Jiří Šmaha 1800-1807

Není známo, kdo byl na dejvické obci prvním starostou. Zdá se, že to byl šárecký mlynář Ignác Tůma, který už předtím byl skoro dvacet let rychtářem. I za starostenství Antonína Schweizara (1854-1864) zasedal v obecním zastupitelstvu. Tehdy ho však již tížila kmetská léta.

Antonín Schweizar byl majitelem dvorce na Šárce. Z funkce starosty se poděkoval v roce 1864. Po něm byl starostou František Luňáček, majitel dřevařství v Podbabě. Když v zápase o českou samosprávu rozproudil se u nás sebevědomý národní život, Luňáček, spolu s některými spoluobčany, postavil se na stranu opozice proti vídeňské vládě. Na udání ho policejní úřad zatkl a dopravil k trestnímu soudu v Praze. Soudním rozsudkem byl Luňáček osvobozen.

Za jeho starostenství se počalo na dejvické obci uvažovat o stavbě silnic z Podbaby Šáreckým údolím na Jenerálku. Když se obce Dejvice a Nebušice domohly zákonných subvencí, daly se v letech 1904 – 1905 do stavby. Skutečné náklady přesáhly rozpočtovanou částku o 70 600 korun.

V letech 1900 – 1904 byl na dejvické obci starostou František Frolík, mlynář a burzovní rada. Po něm lékárník Josef Štejnar (1904 – 1910) a po něm opět František Frolík až do roku 1915.

Administrativní práce na dejvické obci vykonával obecní tajemník František Renner. Po jeho smrti v řízení obecní kanceláře se vystřídal JUC. Josef Bejček a Dr. František Trmal.

V roce 1850 bydlelo na území obce Dejvice – 1 168 obyvatel, v soupise v roce 1910 –  5 057 obyvatel a v roce 1910 –  6500 obyvatel. V roce 1910 náleželo k šárecké faře 3800 katolíků z Dejvic, 980 z Lysolaj a 370 ze Sedlce. (1)

Šárecké školství.

Probošt   František  Kazimír Strachovský  postaral se o to, aby na nově

(1)  Kniha pamětí AF na Šárce str 78., Ottův slovník naučný XI. str 640

zřízené faře na Šárce byla zřízena také škola. Na jeho přání František Regner přijal jako učitele Josefa Luvra  ze staré učitelské rodiny.

Učilo se v přilehlém domku u fary. Vybavení jedné jediné učebny bylo chudé. Skládalo se ze dvou kamen a podlouhlé lavice. Z učebny se vstupovalo rovnou do komory a učitelovy ložnice. Zmiňuje se o tom pamětní farní archiv, sv. 30.

Josef Luvr působil na Šárce několik let. Později odešel na školu v Bohnicích. Jeho nástupcem na šárce se stal Martin Zvoníček. V roce 1817 dal probošt František Cerolli vystavět na Šárce novou školu  (čp. 21). V ní působil učitel Josef Gruber až do roku 1824.

Od roku 1824 byla škola na Šárce dvojtřídní. Po roce 1869 vzrostl počet žáků na tři třídy. Roku 1882 byla otevřena čtvrtá třída, roku 1883 pátá. Poněvadž školní budova měla jen jednu učebnu, byly další učebny najímány v okolních domech, zejména v čp. 23 a 24 na Šárce. Když ani to nestačilo, bylo nutno uvažovat o postavení nové školní budovy.

V roce 1868 se školství vymanilo z přímého dozoru církve a péči o školy převzal stát. Pro školské záležitosti byly zřízeny volené orgány, tzv. školní rady.

Za starostenství Jana Škvána v roce 1882 se začalo uvažovat o dvou školních budovách. Pro jednu školu bylo vybráno místo „Na růžku“ v Dejvicích, pro druhou školu v Šáreckém údolí. (1)

Proti původnímu návrhu, aby nová škola byla postavena na Horní Šárce, lysolajská obec podala protest, v němž zdůrazňovala, že Horní Šárka není vhodným místem pro děti z Lysolaj a poukazovala na dlouhou a namáhavou cestu.

Obě nové školy byly prvotřídní. Na růžku pro děti z Dejvic, ze Starých Dejvic  a  Horní Šárky, v  Dolní  Šárce pro děti ze Šárky, Podbaby a Lysolaj.

1)  Výnos Zemské školní rady č. 20.503 ze dne 20. července 1885.

Po zřízení měšťanské školy  v Bubenči, pro dívky v roce 1908 a pro chlapce v roce 1909, byly otevřeny měšťanské školy v Dejvicích až v roce 1919. Děti ze Šárky, Podbaby a Lysolaj chodily nejdříve do škol v Bubenči, později do Dejvic. Lysolajská obec přispívala do školního rozpočtu dejvické obce na učební pomůcky a stravování dětí z Lysolaj.

Od prvního ledna 1922 byla obec Dejvice začleněna do území Velké Prahy. V souvislosti s touto změnou byla školní obec Lysolaje oddělena od Prahy – Dejvic. Okresní školní výbor Praha – venkov připomenul v roce 1927 obci Lysolaje povinnost zřídit vlastní obecnou školu. Zatím než nová škola v Lysolajích byla postavena, chodily děti do školy v Šárce a do Dejvic.

Obecná škola (základní) v Lysolajích byla otevřena v září 1934. V roce 1935 byl otevřen první ročník měšťanské školy jako pobočka měšťanské školy v Roztokách. Postupně byly zřizovány další ročníky. Od školního roku 1938/1939 se škola stala samostatnou měšťanskou školou pro obvod Lysolaje, Horoměřice, Statenice a Suchdol.(1)

na  šáreckém  hřbitově a  pečovali  také o jeho udržování. Když však probošt

1)  Pamětní spis ZDŠ v Praze – Lysolajích z roku 1984 (k padesátému výročí otevření školy)
2)  Tomek, Dějepis města Prahy, V., str. 114

Šlejnic kostel vyplatil a dal sloužit mše katolickým kněžím, obyvatelé pod obojím  byli nuceni hledat jiné záduší. Je to patrné z rozhodnutí dělnické obce, aby platy z vinic obdělávaných na obecních pozemcích byly věnovány kostelu sv. Gottharda v Bubenči.

Den zasvěcený sv. Matěji byl příležitostí ke slavným bohoslužbám. Svědčí o tom dopis probošta Pontána, který 19. února 1595 píše kapitulnímu děkanovi Martinu Pfeferovi: „Rozpomínám se, že na příští pátek připadá slavnost sv. Matěje na Šárce. Poněvadž ten den každého roku bývá kázání a zpívání mše, prosím abyste obojí ten úkon poručiti ráčil panu Petrovi, vikáři, a nařídil dvěma choralistům, aby na mši tam zpívali.“

Kostel sv. Matěje je nejen vynikající historickou památkou, ale také dokladem starobylého osídlení. Svou dominantní polohou nad Šáreckým údolím je i důležitým krajinotvorným prvkem, ovlivňující tvářnost širokého okolí i barevně obohacujícím krajinný reliéf. Zda pověst o založení kostelíka knížetem Boleslavem Druhým má historické jádro, nelze říci. Dnešní kostel, v pozdně barokním slohu, byl  postaven roku 1771 nákladem probošta Františka Strachovského. Autorem projektu je pravděpodobně Ignác  Palliardi. Pracoval na dostavbě kostela sv. Vavřince v roce 1770. Brzy na to mohl tedy převzít další úkol – stavbu kostela sv. Matěje. Do této souvislosti zapadá i skutečnost, že na Šáreckém hřbitově je hrobka rodu Palliardi.

Probošt Strachovský zřídil faru na Horní Šárce erekční listinou ze dne 29. května 1771. Poslední vůlí jí dokonce odkázal svou velkou knihovnu. Roku 1773 byl zrušen jezuitský řád. Téhož roku bylo u sv. Matěje zřízeno fundační místo kaplana, které roku 1811 zaniklo na přání faráře Františka Högnera, neboť od roku 1776 byli svatomatějští faráři zahrnuti do osobního počtu farářů pražských a bylo jim přiznáno „privilegium expositorum canonicale“. Sv. Matěj tedy patřil, podle církevní organizace, k Praze daleko dříve, než byla utvořena Velká Praha.

Zevnějšek kostela je jednoduchý. Vyznačuje se trojhrannými římsovými štíty nad bočními zdmi lodi. Nad jižním štítem je plastický znak probošta Strachovského, nad severním štítem znak probošta Svatovítského.

Ke kostelní lodi se připojuje na západní části kruchta, nad níž se zvedá hranolovitá věž s jehlancovou střechou. Ve věži visí tři zvony, z nichž první má nápis: „Ke  cti svatého  apoštola Matěje tento zvon věnoval Mgr.  Antonín Hora, probošt.“  Zvon  ulil  Arnošt  Diepold  v  Praze roku 1900. Na druhém  zvonu jsou tato slova: „Památce Klementa Hofbauera zasvěcuje Dr. Rudolf Horský.“ I tento byl ulit Arnoštem Diepoldem  v Praze roku 1900. Třetí zvon měl nápis latinský. Byl poškozen ohněm. V roce 1862 jej dal přelít probošt Václav a rychtář Václavíček.

Vnitřek kostela je pozdně barokní. Presbytář  (kněžiště) je v půdorysu čtvercové a má plackovou klenbu. Kostelní loď je rovněž čtvercová a má zešikmené rohy. Stěny jsou uvnitř rozděleny sdruženými piastry s čabrakovými vrubovanými hlavicemi. Okna jsou obdélníková, jednoduše polokruhovitě klenutá. Oltář je rokokový. Dolejší volná část, stojící před zadní stěnou, má dvě postranní branky, uprostřed je tabernakulum a výstavní trůn, nad nímž jsou v plamenné záři iniciály JHS. Na zadní stěně nad oltářem visí rokokový rám nesený anděly. V rámci je obraz sv. Matěje a chrámu sv. Víta v jeho pozadí. V rohu je věnování „Ad Dei gloriam et S. Mathiae Ap. in honorem fecit et donavit Dittman anno 1699“. Tento obraz pochází z dřívějšího kostela.

Kazatelna je rokoková, bez stříšky. Řečniště je ozdobeno postavami andělů s odznaky víry, naděje a lásky.

Před presbytářem jsou železné mřížky kuté, rokokové. K lodi na západní straně se připojuje kruchta, pod níž je mramorová nástěnná kropenka s letopočtem 1658, nad níž je zavěšen obraz sv. Salvatora Chrudimského v barokním rámu. Nad kruchtou se zvedá hranolovitá věž se střechou v podobě jehlance.

Když na šáreckých horách zrála vinná réva

Stupňovité terasy na zahradách, zejména v Šáreckém údolí, jsou dosud dobře patrné a upomínají na dávné viniční hospodářství. Řada usedlostí má jména dávných držitelů vinic a často připomínají jejich povolání zachovaná v pojmenování ulic.

Téměř celé území od šáreckého kostela až k dnešnímu Benešovu náměstí byla pokryta vinicemi. Jedna z nejstarších vinic zvaná Paťanka se prostírala na jižním svahu dnešní Baby. V místech farní budovy byla vinice Petra Voka z Rožmberku. U bývalého Hendlova statku, proti farní budově, byla vinice Šmídovská.

Počátkem 16. století počali Šárečtí vlastníci pozemků upravovat jižní svahy na vinice. Směrem od Jenerálky podél toku potoka byla vinice Kuliška. Nad Záporeckým mlýnem bylo několik vinic: Stehlíkovská, Bránická, Švamberská. U Heřmanova dvora byla vinice Podhájská. Snad u každé usedlosti byla tehdy vinice.

Po dvěstě let dozrávala vinná réva na šáreckých stráních a byly to vojny, které vinohrady zpustošily a zub času, který dokonal jejich zkázu. Zůstaly jen zápisy ve viničních knihách. Přímých pamětníků už není. Zachovalo se však několik stavebních památek. Stály tu tři viniční kaple. Jedna z nich na počátku padesátých let tohoto století, byla srovnána se zemí. Byla to zajímavá barokní stavba o trojúhelníkovém půdorysu, která po dvě staletí oživovala svahy nad Zlatnicí, až posléze v dobách bytové krize po první světové válce, se stala útočištěm rodiny, která se tu zařídila po svém. Stavba chátrala a chřadla. Byl odtud příjemný pohled k Jenerálce, na usedlost Kulišku, jejíž svahy byly kdysi také pokryty vinicemi, na Dubový mlýn a dále k Vokovicům, kde dnes nad údolím Šárky strmí věžový dům Aritmy. Dnes v místech bývalé kaple je jen trávník a několik laviček.

Nedaleko odtud, na Pernikářce, stojí další viniční kaple, vklíněná mezi několika patrovými domy, která své postavení uhájila a byla zachráněna jako architektonická památka.

Třetí vkusnou antikvitou z 18. století je barokní kaple Nejsvětější Trojice nad usedlostí Hadovkou. Stavba je vsazena do parčíku s pěti lipami. Český malíř Josef Navrátil v polovině minulého století klenbu kaple vyzdobil několika biblickými výjevy, které nesou malířův podpis  a letopočet 1863.

V údolí Tiché Šárky, přímo pod kostelem sv. Matěje, v zahradě vily Zuzanky,  stojí  málo  známá památka existence vinic v Šáreckém údolí. Je to jednopatrový domek, na první pohled nenápadný, stojící na svahu za Zuzankou. Domek měl vinný sklep a v prvním patře starobylý malovaný strop. Nad dveřmi byl, a snad doposud je, letopočet 1846 a jméno někdejšího vinaře Matěje Miňovského, potomka staré kacířské rodiny, o níž se zmiňuje Alois Jirásek ve svém Temnu.

Na skalnatém vrchu Bába, s výhledem do Vltavské kotliny a přes řeku k trojské zoologické zahradě, jsou zbytky letohrádku Serváce Engla z Engelflussu. Také zbytky tohoto stavení připomínají zašlou slávu viničních hor.

Na vinicích nebylo příliš bezpečno. Zdržovalo se tam dost lidí pochybných, osob bez přístřeší, docházelo tam ke rvačkám a násilným případům. Svahy pod Bábou a údolím Šáreckého potoka byly k tomu vhodným místem.

Doložme toto tvrzení příklady ze starých zápisů. „Rakovničtí roku 1490 polapili jakéhosi Zemana, který byl vydán na mučení. Vyznal mimo jiné i to, že se svým tovaryšem Salavou zamordovali ženu na Šárce u strouhy, vzali jí pět kop grošů a sukni. Salava jí pak mečem hrdlo sťal.“ (1)
1)  Zikmund Winter: Kulturní obraz českých měst, II. str 152
2)  Registra komorního soudu AM, è. 859, fol.F,l,n.

Na území Dejvic bylo v roce 1620 asi 120 vinic. V následujících letech mnoho vinic zaniklo. Méně zámožní vinaři neměli peněz na opravu a obnovu pobořeného viničního hospodářství. Pozemky prodávali zámožnějším sousedům nebo je ponechali pozemkovým pánům na úhradu ročních platů. V soupisu z roku 1673 bylo na Dejvickém katastru již jen 57 vinic. Některé byly sice obnoveny, zejména Zlatnice, Špitálka, Šatovka, Purkrábka a jiné, ale i ty brzy zanikly.

Mlýny na Šáreckém potoce

Mlýny měly v tehdejším hospodářském životě značný význam. Dnes po nich zůstaly jen názvy a historie zaznamenaná ve starých zápisech.

Za koupalištěm na Dívčím skoku, za rozcestím na Jenerálku a do Nebušic, stojí dodnes Hovorkův mlýn. Záznamy říkají, že v roce 1618 byl v majetku Jana Karhana. Po roce 1755 se stal jeho majitelem Jan Hovorka. Odtud název Mlýn Hovorkův. Ve mlýně se ještě prý pracovalo za nacistické okupace.

O něco níže se nachází Čertův Mlýn. K němu se váže pověst o Ctiradovi a Šárce. Mlýn kdysi patřil ke statku nejvyššího purkrabství. Pražské středisko památkové péče datuje jeho vznik přibližně do 15. století. Bližší datování a pozdější stavební úpravy nejsou podchytitelné, vzhledem k dezolátnímu stavu, ve kterém se mlýn dlouho nacházel. Teprve nynější majitel provedl značné stavební úpravy. Pořídil kopie barokních mříží do oken a změnil kdysi pustý mlýn na obytné stavení. Celý objekt je obehnán zdí, která je prolomena jednak pravoúhlým vstupem při domě, jednak zaklenutým vjezdem. Zdivo budov je kamenné v síle asi 70 cm.

Právě v těchto místech podle pověsti došlo k oné tragické události. Dav bojovných dívek napadl Ctiradovu družinu, pobily ji, Ctirada svázaly a vpletly v kolo. Tehdy prý se les rozezvučel strašným lomozem a ďábelských chechotem. Čerti měli z nešlechetného činu bojovných dívek velkou radost a dávaly ji svým způsobem najevo.

Na tomto místě byl prý ten mlýn postaven. Pro jeho odlehlost, jak vypravuje pověst, žádný mlynář v něm dlouho nevydržel. A tak se začalo po vesnicích nad údolím vyprávět, že tam straší, že se tam čerti žení. Každý, kdo tudy jel, pobídl koně, aby už byl z těch temných míst pryč.

Tenkrát se nastěhoval do mlýna mladý mlynář. Byl sám, bez ženy a strašidelným povídačkám se jen smál. Vyspravil střechu a mlýnský náhon a všechna kola a čepy řádně namazal. Třetí den mlýn začal vesele klapat.

K večeru se obloha zatáhla, spustil se liják, na skalách nad mlýnem zuřila vichřice. O půlnoci se v šalandě zatemnilo a před mlynářem stál čert. Mlynář si čerta zvědavě prohlížel. Byl to čert, jak má být. Chlupatý, černý a rohy jak jalůvka a na těch rozích navěšené barevné pentličky. Když ho mlynář viděl, dal se do smíchu.  To čerta rozlobilo. Hnal se na mlynáře s vidlemi. Ale ten se nedal. Chytil čerta pod krkem a smýkal s ním do kouta.

Tak přece jen je to pravda, že se v mlýně čerti žení. Ale s tím teď bude konec. Pakuj se, ať tě tady víc nevidím, řekl mlynář. Nevyháněj nás, začal čert s prosíkem.  Já ti to hned vysvětlím. U nás je takový zvyk, že když se někdo z čertů žení, pořádáme svatbu právě tady ve mlýně. Dosud nás tu nikdo nerušil, byl tu klid a mohli jsme si tu dělat co jsme chtěli.

Vy tady máte svatbu? Divil se mlynář. První čert mu představil ženicha a nevěstu. Tak dobrá, pro jednou nebude tak zle, řekl mlynář. Ale ráno, ať vás tady nevidím.

Nastala vřava až uši zaléhaly. Čerti se daly do tance, skákali až do stropu, venku nad mlýnem to burácelo. Mlynář raději zalezl do komory, přetáhl si deku přes hlavu, aby nic neslyšel.

K ránu ho někdo tahá za ruku. Byl to první čert. Přišel mlynáři poděkovat. Když nás tu zase necháš, až budeme mít svatbu, pomůžeme ti nahánět vodu.

Tak dobrá, řekl mlynář. Pukla rána, v komoře zasmrděla síra a čert byl pryč. Venku byl krásný den. Po cestě ke mlýnu drkotal vůz, naložený pytli s obilím.

Při silnici vedoucí Šáreckým údolím směrem od Jenerálky do Podbaby je u rybníka rozsáhlý mlýn zvaný Dubový. V gruntovní knize nebušické je zapsán jako mlýn panský. Roku 1696 ho od strahovských premonstrátů koupil Pavel Mysliveček, děd slavného Josefa Myslivečka. Matěj Mysliveček, který mlýn zdědil, sjednal s premonstráty dědičný pacht mlýna v Chýni u Prahy, koupil na Kampě v Praze Sovův mlýn a v Šárce vinici Kulišku. Stal se přísežným mlynářem zemským. Když roku 1749 odešel z tohoto světa, zůstali po něm chlapci Josef a Jáchym a dcerka Mariana.

Bratři Myslivečkové se stali mlynáři v málo příznivé době. V roce 1756 se na území Čech rozpoutala sedmiletá válka, která v Praze způsobila velké škody. Bylo pobořeno na 880 domů. Pruské střely se nevyhýbaly ani malostranským mlýnům. Když vojsko odtáhlo a Josef Mysliveček  viděl tu spoušť, rozhodl se , že mlynářem, třebas zemským a přísežným nebude. Vypůjčil si od strahovských premonstrátů na Dubový mlýn dva tisíce zlatých a ve společnosti hraběte Šporka dal Praze vale.

Právě tato krajina kolem Jenerálky, rybník, morový hřbitůvek, kostelík v trníčku, byly Josefu Myslivečkovi přisouzeny, aby ji, ve své mysli, nesl na neklidné pouti životem.

Deset či patnáct minut chůze podél potoka stojí další mlýn, Záporecký, později Kalinův. Zakladatel mlýna, Václav Černý, využil toho, že po západní straně louky, která patřila k jeho dvoru, táhlo se koryto Šáreckého potoka. Na jižní a východní straně potoka zřídil strouhu k náhonu vody a tam, kde se stýkaly dejvické pozemky  s lysolajskými,, vystavěl mlýn, dnešní číslo popisné 55. Jeho vrstevníci nazvali mlýn „Na posledním penízi “, snad proto, že první nájemníci tam nacházeli jen skromné živobytí. Druhé jméno mlýna – Záporecký, se objevuje v listinách na počátku 17. století.

Podle zvyku doby byl mlýn Na posledním penízi také krčmou. Svědčí o tom tato příhoda z roku 1581. Tehdy hospodařil ve mlýně nájemce Martin Kuba. Došlo ke krvavé potyčce, v níž změřily své síly sedlák Jiří Ota z Horoměřic a šlechtic Julius Opit z Maličína se sedlákem Janem Bryndou. Seděli a pili. Opit vykládal sedlákům o svém šlechtictví a kreslil svůj erb na stole. Ota se velmi neuctivě o erbu vyjádřil a dodal. „Já mám více peněz, než mnohý zeman, a lepší statek. Ty jsi svůj dvůr spálil, já nespálil.“

Opit mu řekl:“Potvorníče, dej pokoj, By pak více peněz měls, jsi chlap.

panem Opitem šel, dal jsem já kratečku do ruky. Po malé chvíli přišel ten    zase, kterému jsem tu kratečku půjčil, plakal, byl celý vokrvavený, a     pravil, že ti sedláci pana Opita skoro zabili a on že musel utéci. Tak zle     sice nebylo, ale Opit si s ranami po kordu přece jen poležel.“

Za třicetileté války byl mlýn pobořen, byl držitelem opuštěn a ponechán pozemkovým pánům k dispozici. Teprve roku 1691 Jakub Zelenka, mlynář a člověk svobodný, požádal probošta, aby jemu ten od dávných dob ve spuštění stojící mlýn nebo řkouce samotné to místo s nějakou hromadou kamene prodati ráčil, že jej na svůj vlastní náklad vystavěti a z něho povinný úrok platiti chce.

Pan Probošt ráčil se k tomuto nakloniti a jemu, Jakubu Zelenkovi, Heléně manželce a jeho dědicům a budoucím jejich, týž mlýn s horníma a dolníma struhy a břehy, tak dalece však, co by k vyhazování a vyčištění těch struh zapotřebí bylo, za třicet rýnských prodal. Zelenka vzal na sebe závazek, dávati proboštům svatojiřského úroku jednu kopu a třicet grošů.

Dalším majitelem mlýna, nevíme však zda přímým zástupcem Zelenkovým, byl Matěj Volman, který roku 1709 prodal mlýn Václavu Králíčkovi za 785 rýnských zlatých. Po jeho smrti, až do zletilosti syna, spravovala mlýn vdova po něm, až do roku 1721.

Václav Králíček mladší přečkal zlou dobu války o dědictví rakouské a počátky války sedmileté,  ne však bez  velké pohromy svého majetku. Zemřel

před rokem 1761. Zanechal mlýn zcela zpustlý a zruinovaný. O pozůstalost se mělo podělit pět dětí. Proto probošt, Antonín Petr, hrabě Příchovský nařídil, aby mlýn a jeho příslušenství byly spravedlivě oceněny. Sešli se na to, Martin Malý – rychtář, Jan Richter – konšel a Jiří Sýkora – mlynář z Dubového mlýna, kteří ohledali stavení, dílny, hospodářství a pozemky a odhadli vše na 250 zlatých. Mlýna se pak ujal Martin Králíček, syn Václavův, na závazek, že vyplatí podíly svým čtyřem sestrám. Do smlouvy byly pojaty tyto body:

1)  Possessor   a  jeho  budoucí, spolu se svými svěřenci, mají předně   bohabojný     a     příkladný    křesťanský    život  vésti   a   žádné   podezřelé lidi při sobě přechovávati.
2)  Possessor    je povinen    jak    mlýn,  tak všeliké mlýnské nádobí,   každého   času   a  to  časně  opatřiti,  spraviti  a   před    škodou    všemožně   chrániti,   aby   tak   všechno   bylo   v  dobrém stavu   zachováno   a   věrně    a    bez  falše s  lidmi,   kteří by tam mleli,   zacházeno bylo.
3) Držitel    mlýna    má  dávati  proboštu 4 zlaté a 40 krejcarů roční   činže,   polovinu   na sv.  Jiří,   polovinu    na    sv. Havla, jakož i   dva zlaté královského platu z kol. Nezaplatí-li, bude mlýn uveden   v sekvestraci.
4) Držitel   mlýna    má    vždy    pod    mlýnem  vycházející strouhu   vlastním nákladem prázdniti.
5)  Na    panské    louky  a rybní potoky, aby se žádná škoda nestala,   bedlivý pozor dávati.

Roku 1800 Martin Králíček postoupil mlýn nejmladšímu synovi Martinovi. Uložil mu, aby vyplatil podíly starším bratřím Jiřímu a Janovi, kteří byli na vojně a sestrám Kateřině a Rozálii, celkem tisíc třista zlatých. Smlouva o postupu byla zapsána do pozemkových knih roku 1802. Brzy potom Martin Králíček prodal mlýn se vším příslušenstvím Janu Tůmovi za 3 200 zlatých. To se stalo roku 1803. Nový hospodář podržel mlýn šest let. Mlýn odevzdal svému nejstaršímu synovi Ignáci. Když pak Ignác Tůma strojil svatbu své dceři Kateřině, která se provdala za Jana Kalinu, syna Jana Kaliny, mlynáře pod Tachlovicemi, postoupil mladým manželům mlýn Záporecký. Od té doby se členové rodu Kalinů střídali v držení mlýna až do roku 1939.

Nejvyšší pražský purkrabí, Vilém z Rožmberku, dal v roce 1592 svolení k tomu, aby na pozemku lysolajském, v místech bývalého hostince „Na mlýnku“, byl založen mlýn, později nazývaný mlýnem „U platejsky“. V roce, kdy svolení bylo vydáno, nebyla ještě zřízena strouha nahánějící vodu na mlýn. Když potom za Vilémova nástupce pana Adama z Hradce došlo k rozhodnutí, že potok nepatří obci Lysolajům, ani úřadu pražského purkrabí, ale proboštovi, držitelé mlýnského stavení pozbyli práva k vodě.

O tom, jak probošt Jiří Berthold Pontán propůjčil mlýnu potřebný živel, on sám vypravuje v hamfesním listě z roku 1610.

„Jakožto jest na onen čas slavné paměti pana Viléma z Rožmberka na gruntech nejvyššího purkrabství v Šáreckých pod kostelem sv. Matěje mlejn ustaviti dovolil, kterýžto podepsaný mlejn Petr Vidtman, mlynář, koupivše jej a potřeby, které k mlejnu náleží spraviti dal, ale nemohouce od jinudy vodu na ten mlejn vésti dáti než z potoka, který mimo mlejn Dionisiusa Rottenbergra z Děvína, nájemce mlejna Záporeckého, dole v Šárkách do řeky Vltavy jde, mne množstvíkráte vyhledával, abych jemu, jako pán těch gruntů dovolil a přál, aby mohl z potoka vody do nového toku až k nadepsanému mlejnu vodu vésti dopustil.“

Než došlo k písemné smlouvě, probošt si vyžádal znalecký posudek a podle zdání znalců zavázal Petra Vidtmana splniti tyto podmínky: „Práh či splávek v potoce musí býti usazen v přítomnosti mlynářů ze Záporeckého a Podbabského mlýna, aby snad nebyl položen příliš vysoko. Protože u splávku je vozní cesta přes potok, Vidtman je povinen vystavěti na tomto místě můstek a svým nákladem jej udržovati. Mlýnská strouha musí být tak upravena, aby voda v kamení a štěrku se neztrácela a mlynář v Podbabě nebyl o ní připravován.“

I tento mlýn za třicetileté války zpustl a teprve ve dvacátých letech 18. století dal jej další majitel přestavět a obnovit náhon.

Podbabský mlýn označený čp. 40 byl od roku 1708 v držení Urbana Moce.   Ten   spolu  s mlynářem z Malého mlýna, Pavlem Malým, musel hájit mlynářské právo na vodu. Žalovanou stranou byl majitel usedlosti Šatovka, Josef Frank.

Také mlýn v Podbabě byl za třicetileté války pobořen. Mocův zeť neměl peněz na opravy a tak mlýn prodal roku 1748 Jiřímu Kalousovi. Po něm se mlýn nazýval Kalousovským.

Dávno zanikl klapot mlýnů na Šáreckém potoce. Místy se ještě objevují stopy minulosti. Zachoval se rybník u Dubového mlýna, jalový potok, kterým odcházela voda ze Záporeckého mlýna i splávek, nad nímž vedla vozová cesta, kde mlynář Vidtman byl povinen vystavěti můstek a svým nákladem jej udržovati.

Šárecké usedlosti

Šárka není jen divoká, jak ji známe z okolí Šestákovy a Kozákovy skály, Šárka je i klidné údolí plné romantiky, meandrů Šáreckého potoka, především však starých usedlostí malebně rozložených u paty strání.

Začneme jednou z nejstarších usedlostí, číslem popisným 53, kdysi nazývanou Vokorinka. Původní vinice s chalupou patřila k Lysolajům. Dostala jméno po Janu Vokorinkovi, měšťanu starého města Pražského a radním písaři. Vdova po něm, Kateřina, se po smrti manželově provdala za Bohuslava Záhořanského z Vorlíka. Roku 1636 Záhořanský přikoupil kus pozemku od probošta Simona Brosia z Horštejna. Tak ke staré Vokorince přibyl nový díl, který ležel v Šárce.

Posledními držiteli zapsanými v pozemkové knize byl Čeněk Král (1875 – 1906). po roce 1906 Václav Bečka.

U Dudků, usedlost čp. 54. Podle josefinského katastru z roku 1784 byl prvním majitelem Josef Častora. Chalupa měla tehdy popisné číslo 44. Častora ji prodal roku 1800 Josefu Kolátorovi za 758 zlatých. Podle stabilního   katastru   patřily k  chalupě dvě  jistra  pozemků. V roce 1809 byl
vlastníkem usedlosti Jan Dudek, po něm syn, rovněž Jan. Vdova po něm hospodařila na chalupě padesát sedm let. Jejím nástupcem se stal roku 1901 další Jan Dudek.

v pátém    svazku   svého  díla „ Posvátná místa království Českého“ na str. 148, při posvátném tom úkonu bylo lze pozorovat zmíněného ctihodného starce, jak stojí u okna a vroucně se modlí. Po pěti dnech od této události, 19. května 1876, zbožný ten muž skonal.

Roku 1810 Václav Čermák obdržel od vrchnosti kus pozemku v rozloze asi 500 čtverečních sáhů a postavil na něm domek, dnešní popisné číslo 60. Byly mu tehdy uloženy tyto povinnosti:

1)  odvádět vrchnosti roční plat 1 zlatý 10 krejcarů
2)  ve žních konat robotu po 6 dní
3)  dohlížet na panské louky, aby je nikdo nepoškozoval
4)  podle   nařízení  hospodářského úřadu v době žní a sklízení sena a   otavy vykonávat ochotně potřebnou práci za obyčejný plat.

Další majitel domu byl zeť Čermákův, Martin Zwicker, po něm vdova Kateřina provdaná Bajerová (do roku 1873), Karel Milde (do roku 1891), po
něm František Grüber. Podle stabilního katastru z roku 1840 náležela k domu zahrada ve výměře 1385 sáhů.

Další majitel, Grüberův syn, úředník pojišťovací banky Slavie, upravil dům na vilu a dal jí jméno Slavie.

Usedlost Podhájská (Heřmanův dvůr čp. 84) se skládala z vinice  Štěpnice, chmelnice, luk, lesíka a mlýna – skoro zemanský dvůr. Jejímu majiteli Vojtěchu Koutskému z Jenštejna, adjunktu královského prokurátora, byl prominut trest za účast na vzpouře Koutský. Pro náboženské vyznání odešel roku 1627 ze země. Usedlost prodal Pavlu Julišovi ze Šempachu, registrátoru při apelacích, za 550 kop míšenských grošů.

Za třicetileté války vinice zpustla a mlýn byl pobořen. Tehdejší majitelce Ludmile Alžbětě, manželce Jindřicha Valvarského z Valvaretu, přišlo vhod, že za kupce se přihlásil Václav Lhoták ze Lhoty, zemský prokurátor a měšťan Nového města Pražského.

Z odkazu Václava Lhotáka ze Lhoty zdědila usedlost vdova Anna Magdaléna, která se znovu provdala za Václava Michala, rytíře Znějovského z Korkyně. Znějovský podržel Podháj necelá dvě léta. Prodal jej roku 1693 Jiřímu Antonínu Bořkovi, měšťanu menšího města Pražského.

Po něm se v držení usedlostí střídaly opět osoby vyššího stavu. Cena usedlosti stoupala. Po smrti J.A.Bořka usedlost připadla jeho nedospělým dětem. Roku 1780 koupil ji v dražbě Maxmilián František Wendt, registrátor stavovského úřadu. O deset let později bylo Wendtovi dáno splniti slib učiněný Antonínu Karlu Majerovi stran věna jeho dcery Alžběty a to postoupiti usedlost v Podháji v ceně 3 400 zlatých manželům .

Antonín Karel Majer, pokladník vrchního berního úřadu, byl držitelem usedlosti až do své smrti. Vdova Alžběta se synem Achácem Janem prodali roku 1751 Heřmanův dvůr Erazimu Josefu Frauendienstovi. Od něho majetek koupila hraběnka Anna Hartmanová z Karlštejna, rozená Glatzová z Altenhauzu .

Od roku 1784 byl držitelem Podháje Inocens Hastinger, pokladník státní zastavárny v Praze. Ten v roce 1792 prodal dvůr Prokopu Fleisnerovi z Ostrovic za 9 790 zlatých. Fleisner usedlost postoupil své manželce Vilemíně

rozené z Perglasu, od ní jí koupila svobodná paní Kateřina Kapounová ze Svojkova. Další držitelé, František Šebesta a Jan Jiří Martinic nemohli dostát podmínkám trhové smlouvy a museli usedlost vrátit zpět baronce Kapounové.

V roce 1875 se stávají majiteli usedlosti Jan a Friedrich Demartinovi a Marie Stýblová, rozená Demartinová. Dne 12. srpna 1907 poznamenává se vlastnické právo  Leopoldu Ištvánovi a po jeho smrti dceři Vlastě, provdané Řehákové.

Další usedlost Žitná (čp. 83) získala jméno po Jiřím Žitníkovi, který byl jejím držitelem v roce 1684. Do dnešní podoby byla upravena v polovině minulého století.

Na témže pozemku, vzniklém v roce 1867 spojením tří vinic, vyrostla novorenesanční vila Zuzanka. Jejím stavitelem byl v roce 1877 a v následujících letech inženýr F. Mráz. Je situována uprostřed rozsáhlé zahrady, kdysi parkově upravené. Z tehdejší plastické výzdoby se zachovaly dvě ženské plastiky při hlavním schodišti.

V těsném sousedství Zuzanky je usedlost Rakařka. Jako vlastník je v roce 1855 uváděn František Frabša a po něm řada dalších. Stavba pochází z 18. století. Později byla přestavěna. V její zahradě je známé koupaliště.

Od Rakařky vede cesta přes silnici a potok k usedlosti Duchoňce. Duchoňka (čp. 45) je objekt vysloveně zemědělského charakteru pocházející z přelomu 17. a 18. století.

Několik kroků od Rakařky je další usedlost – Šatovka. Usedlost má jméno po svém zakladateli, Janu Křtiteli de Chateau, krejčím a měšťanu Menšího města Pražského. Chateau koupil v Šárce nejdříve vinici, pak přikoupil pozemek, na kterém postavil obytný dům. Některý z dalších majitelů   vystavěl    v objektu   kapli, zasvěcenou   Nejsvětější   Trojici a přes vozovou cestu podlouhlý domek, teprve nedávno zbořený, kde byla Pražany velmi vyhledávaná zahradní restaurace. Také k této usedlosti patřila vinice zvaná Erbovka.

V mírné zátočině šárecké silnice, uprostřed zahrady leží usedlost Sanytrovka (čp. 56). Byla postavena v druhé polovině 17. století. Její hlavní průčelí tvoří tři budovy, z nichž prostřední nese pozdně renesanční štít. Usedlost je pojmenována po majiteli vinice, Matyáši Erlovi, sanytrníku a měšťanu Starého města Pražského. Posledním majitelem byl prelát, Monsignore a Th. Dr. Hrabě Ledechovski, který dal ve stavení zřídit kapli, halu s krásnými obrazy a bohatou knihovnu. O usedlosti je zmínka ve starých zápisech z roku 1770. V roce 1819 majitel Matěj Kolátor dal do knih zapsati tento výměnek: „Mít pro sebe až do smrti spokojený byt, aby ho nastávající manželé a všichni další possessoři ctili a milovali a jemu všechnu věrnou a upřímnou službu prokazovali a po smrti na svůj vlastní náklad počestný průvod vypravili.“

Mohutná oranžová budova, připomínající hrádek, je usedlost zvaná Žežulka (čp. 52)  Je pojmenovaná podle majitele Jindřicha Žežuly z počátku 17. století. Patřila k ní stejnojmenná vinice ve výměře 10 a půl strychu, kterou   Žežula   prodal   roku  1627 Viktorinu Ferdinandu Domažlickému za
1 500 rýnských zlatých. Do dnešní podoby byla usedlost přestavěna v polovině 19. století. Během doby vystřídala řadu majitelů.

V letech 1651 – 1674 náležela svobodnému pánu Englovi z Engelflussu. V té době se při vinici nacházel lis, obytný dům a hospodářské stavení. V roce 1674 dědí Žežulku jeho snacha, rozená Vratislavová z Mitrovic, která ji roku 1705 prodává opatu kláštera sv. Mikuláše na Starém městě Pražském. Ten usedlost vlastnil až do roku 1737. V té době byla zde zřízená kaple zasvěcená sv. Izidoru, kde byly konány veřejné bohoslužby. V roce 1762 získává Žežulku rodina Miňovských na dalších sto let.

Usedlost byla nějaký čas pivovarem, později sladovnou. Po zrušení sladovny byly prostory přestavěny na obytné místnosti. Usedlost Purkrabka a vinice k ní patřící (čp. 77) měly pohnutou historii. Majitel usedlosti, Michal Vidman byl za účast na českém povstání roku 1621 odsouzen ke ztrátě hrdla a statku.Vinice se zmocnil nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka. Když císařská likvidační komise zjistila, že určitá část jmění po Vidmanovi má připadnout   jeho   dvěma   synům,  nejvyšší purkrabí jim vinici podstoupil za

míšenských grošů a dcerám Voršile, Dorotě, Martě, Alžbětě a Kateřině v čas sňatku pořídit výbavu (každé za 150 kop grošů) a hotově jim vyplatit po pětistech kopách grošů.

Vdova Mariana Tylišová hospodařila na dvorci dobře. Výměru pozemků rozšířila o 12 a půl strychu a při Šáreckém potoku najala dvě louky. V účetních knihách probošt Simon Brosius hovoří o usedlosti již jako o dvorci.

Několik let potom byl držitelem dvorce Matěj Frauenštein, řezník a měšťan města Pražského.

Jeho nástupcem v držení dvorce a krčmy se stal Valentin Dittrich. Po jeho smrti (roku 1675) dvorce připadl jeho synovi Janu Jiřímu Dittrichovi, který na něm hospodařil 24 let. Prodal jej za 2500 zlatých Františku Ignáci Vratislavovi z Mitrovic.
Probošt, jako pozemkový pán, nebyl s tímto prodejem nadšen, poněvadž            dvůr „nikdá neměl člověk vyššího stavu, aby nějaká zlá konsekvence se            nestala“. Povolnějším se stal teprve, když kupující ho ujistil, že nebude mít                       na dvorci více dobytka než dvůr uživí a že nepřijme u krčmy jiné pivo než            proboštovo a že pivo bude v krčmě bez ustání. Pak teprve souhlasil, aby                       sjednané podmínky byly zapsány do purktechtní knihy.

V roce 1713 byl pořízen soupis pozemků, které ke dvorci příslušely. Celkem 87 strychů. František Ignác hrabě Vratislav, tajný rada zemský a královský místodržící, zemřel počátkem roku 1715. Po jeho smrti krajský úřad v Rakovníku dal vložit pečeť na dvorec, neboť zemřelý nepořídil poslední vůli. Probošt Daniel Josef Majer protestoval proti tomuto opatření krajského úřadu a poslal na Šárku svého plnomocníka Jana Františka Blovského, advokáta a adjunkta fiskálního úřadu, aby pečeť krajského úřadu odstranil a na dvorec vložil pečeť proboštskou. Když se o tomto dozvědělo místodržitelství, nařídilo výnosem z 26. března 1715, aby proboštova pečeť byla stržena a pečeť krajského úřadu obnovena. O věci rozhodoval zemský soud. Podle jeho rozhodnutí dvorec připadl Kašparu Zachariáši Vucínovi, který na něm hospodařil až do své smrti. Jeho dcera Františka roku 1748 dvorec prodala za 2 700 zlatých  Antonii Terezii Löhnerové. Po její smrti se majitelem stal Jan Maxmilián Löhner, Josef Biener z Bienenberka a Marie Abundacie z Bienenberka. Dědici usedlost roku 1759 prodali Janu Křtiteli Braunovi, měšťanu Starého města Pražského.  Po Braunovi dvorec připadl vdově Magdaléně. O rok později jej zdědila Braunova dcera, provdaná Jeníková.

Následuje celá plejáda dalších držitelů. S dvorcem se spekulovalo, jeho cena stoupala. Posledními držiteli byli v roce 1844 Jan Trmal, v roce 1848 Jan Schbeizar a po něm Antonín Hendl.

V těsném sousedství dnešní restaurace „Na Staré faře“ byla a je dosud známá dejvická usedlost Kodymka (čp. 19), Původně se nazývala Fišerka. Na počátku 17. století to byla vinice o rozloze šesti čtverečních sáhů. Nejstarším známým vlastníkem je Hanuš Šmíd, který pravděpodobně dal vinici obehnat kamennou zdí.Dalším  vlastníkem  byl  Pavel  Daniel Termanut, novoměstský

purkmistr, který dal na vinici postavit příbytek pro vinaře. Jeho nástupce postavil na vinici obytný dům.

V soupisovém archivu se uvádí, že k Fišerce patřilo osm parcel s rybníkem.

V roce 1854 byl majitelem vinice Josef Hendl, po něm šárecký mlynář František Kalina, po něm jeho provdaná dcera Aloisie Tůmová. V roce 1857 koupil usedlost Fišerku Dr. Filip Stanislav Kodym, pražský lékař a spisovatel. Narodil se roku 1811 v Opočně. Je znám svými spisy z oboru zdravovědy, politiky a národního hospodářství. Zemřel roku 1884. Po něm Kodymku zdědila vdova Marie Anna a v roce 1903 syn Odolen Kodym, doktor lékařství.

Ve starých Dejvicích se nacházela viniční usedlost s dvorem Hadovka. Patřila kdysi svatovítskému proboštovi. Mezi nejstaršími vlastníky je uváděn staroměstský měšťan, krejčí Petr Brozan, někdy kolem roku 1600. Brozan byl povinen z vinice, celkem velmi rozsáhlé, odvádět novoměstskému kostelu sv. Jindřicha ročně víno v ceně tří kop grošů. K původní vinici byla později připojena další vinice, zvaná Pušrajbka, rozkládající se při cestě k Horoměřicům.

Jméno Hadovka dostala vinice a později i usedlost někdy kolem roku 1784. Tenkrát kohosi napadlo, že ke konci 17. století byl vlastníkem František Ferdinand de Serponte, translátor komornického soudu. Překladem vlašského Serponte (had) vzniklo pojmenování „Hadovka.“

V roce 1634 – 1648 vinici vyplenili vojáci. Při zaměřování pro josefinský katastr dostala vinice číslo 6 a stavení v druhé vinici Pušrajbce čp. 79. Výměra Hadovky byla tehdy 20 jister a 3 čtv. sáhů. V roce 1680 koupil Hadovku Gabriel   František   Janoušek, který  rozsáhlou zahradu upravil jako park.  V roce 1859 Hadovku koupil rytíř Rudolf Václavíček, pražský advokát za 48 300 zlatých. Tehdy bylo zbořeno staré stavení čp. 11 v tehdejší Pušrajbce.

Na starodejvických svazích se rozkládala vinice Pernikářka, kterou pravděpodobně  osázel  vinnou  révou  kolem roku 1627 pražský měšťan Jiří

Seifert. V roce 1640 ji prodal Václavu a Dorotě Doležalovým. Po manželově smrti dala vdova Dorota vinici připsat synu Václavovi, perníkáři. To se stalo roku 1656. Na vinici vázl značný dluh a tak přecházela z ruky do ruky. Roku 1763 ji koupila Terezie Rozálie Meisnerová. Podle josefinského katastru náležela k vinici velká zahrada, obehnaná zdí, a kopanice nad roklí, pod bývalou Bečvářkou.

V roce 1791 koupil Pernikářku Antonín, svobodný pán ze Schirdinku, c.k. setník granátnického pluku. Tehdy kanovník Tobiáš Jan Becker postavil na vinici obytné stavení a kapli.

Po první světové válce byli majiteli Pernikářky manželé Astenbergovi. Jan František Astenberg byl za Rakouska – Uherska majorem a vlastnil baronský predikát. Jeho žena pocházela z vídeňské šlechty „von Grimmů.“ Tito reprezentanti urozené třídy byli tedy vlastníky této rozlehlé starodejvické usedlosti. V budově bylo třináct pokojů a k obsluze pět služebníků.

V polovině prosince roku 1923 přišla do Podbaby k obvodnímu lékaři Dr. Peškovi služebná z Pernikářky se vzkazem, že paní baronka prosí, aby tam ihned přišel. Lékaře uvedli do pokoje, kde na starém znečištěném slamníku ležel zubožený vyhublý chlapec, syn manželů Astrenbergových, Günter. Byl již mrtvý. Nad pravým okem měl velkou tržnou ránu. Na jeho na kost vyhublém těle lékař napočítal na třicet krevních podlitin a oděrků.

Konzultace nad mrtvým tělem chlapce se zúčastnil přivolaný policejní lékař z Bubenče Dr. Strnad. Společně sepsali protokol, ve kterém mimo jiné uvedli, že chlapec byl nalezen úplně nahý a že byl nepochybně mořen hladem, zimou a bitím.

Günterova matka se tvářila, jakoby se nic nestalo, její manžel byl silně rozrušen. Ještě téhož dne byla paní baronka a její služebná vzaty do vazby.

Během vyšetřování vyšly najevo ještě další podrobnosti. Jedna ze služebných uvedla, že z příkazu matky přivazovala chlapce dvěma provazy na   noční  nádobu.  Uvedla  také,  a  ostatní  to  potvrdily,  že  baronka  syna

bičovala důtkami na psa, mlátila ho holí a že v jakémsi nepříčetném stavu o něho přerazila hůl.

Soudní znalci – psychiatři – konstatovali, že matka dítěte je silně hysterická, že měla raději psi než děti a že výcvikem psů a jejich surovým týráním trávila většinu dne.

Pražský proces, o jehož průběhu psal tehdy téměř celý tisk, skončil mírnými rozsudky. Otec byl odsouzen podmínečně, matka dostala dva a půl roku a německá vychovatelka jeden a půl roku.

Po staletí patřila mezi starodejvické dominanty usedlost Beránka, pojmenovaná podle malostranského měšťana Pavla Beránka. Na konci 19. století byla Beránka velkou hospodářskou usedlostí, se značnou výměrou pozemků. Její dnešní vzhled je dílem přestavby v letech 1708 – 1745, kdy usedlost vlastnil Dr. L.F. Meisner. Rozpadávající se budovu začal po roce 1977 rekonstruovat ústav stavebních informací spolu s Obnovou památek.

V letech 1879 – 1910 byl   k   usedlosti  přistavěn  hostinec. Další majitel Zlatnice, Mořic Milde, byl velký přítel pražských německých studentů „buršáků“, kteří ho nazývali Osman Paše. Na louce za hostincem se odbývaly souboje  na  pistole.  Nedopatřením,  při jednom takovém střetnutí,  německý

student, místo do svého soka, strefil se do nedaleko pasoucí se krávy.

Mořic Milde získal Zlatnici v dražbě za 9 557 zlatých. V roce 1861 usedlost zdědil Mořicův syn Karel.

Dnešní stav Zlatnice je žalostný. Kdysi vyhledávaná restaurace pustne a rozpadá se. Už se nehodí ani na skladiště nepotřebných věcí.

Nadobro zmizely Staré Dejvice, ves kdysi rozložená podél dnešní Evropské třídy. Zmizela ona typická pospolitost nízkých domků s dvorky a zahrádkami, zmizela dřevařská ohrada, kde bylo letní cvičiště dejvického Sokola. Od devatenáctého století dohasínal tento svět. Zmizela hospoda „U Hrlišků“, později nazývaná „U Špačků“, kde šenkýři měli smysl pro družnost a pro humor. Byl tu taneční sál, mívali tu schůze baráčníci, chovatelé holubů i kumštýři, kteří rozuměli vtipu, ale také tomu, co se nalévá do džbánků a sklenic. Zachovalo se ploché údolíčko blíže výškového obytného domu, kde se dosud říká „Staré Dejvice“. Vévodí jim komplex někdejšího proboštského dvora s kaplí z poloviny 18. století. Tady stála kolébka dnešních Dejvic.

Vesnická architektura

Zatímco se v jižní a v jihozápadní části středočeského kraje zachovaly roubené stavby, na vinicích dnešní Prahy 6 se stavělo převážně z opuky vázané hlínou. Od poloviny minulého století se začalo stavět z cihel pálených v četných cihelnách v nejbližším okolí. Střechy domů a hospodářských budov byly kryty doškem nebo šindelem. Od poloviny minulého století byly nahrazeny taškovou krytinou.

Půdorysné jádro domu tvořila obytná světnice a síň s černou kuchyní. V posledních stopadesáti letech se vlivem města venkovské usedlosti rozrůstaly do pater. Na selské obydlí navazovaly kamenné chlévy a konírny, které tvořily ze stavebního hlediska jednotný celek. Stáje byly přístupny z kamenného zápraží, před nímž bylo zpravidla nekryté hnojiště. Stodola se širokým mlatem uzavírala obdélníkový dvůr. Za dvorem bývala zahrada obehnaná zídkou s brankou, kudy se vyjíždělo do polí.

Stará zástavba již zmizela nebo mizí. Nevyhovuje současným nárokům na moderního bydlení. Vysoká aglomerace Prahy, přestavba vnitřních částí města vyvolaná novými formami obchodu a dopravy a zvyšování úrovně bydlení napomáhají útěku z města na jeho okraj. Vznikají nové čtvrtě, které se přelévají za hranice původní obce zastavěné nízkými domky. V současné době, máme-li na mysli tyto nedávno ku Praze připojené obce, nelze již hovořit o vesnicích v tradičním slova smyslu. Změny, které zde nastaly jsou změnami kvalitativními, mají jen málo společného s tím, čemu se dříve říkalo vesnice nebo dědina a co bylo s větší či menší poetičností popisováno ve vesnických románech.

Vlivem města i oblečení vesnického obyvatelstva v obcích dnešní Prahy prodělalo podobný vývoj jako svérázný kroj venkovanů z vesnice. Vázaností na hlavní město se tento vývoj vlivem městské módy odehrál rychleji, až postupně místní kroj zanikl. Tak zvaný středočeský kroj v první třetině 19. století byl už poloměstský a znaky právě panující módy empiru nebo biedrmajeru, přizpůsobené místním potřebám a vkusu.

Pro úrodné obce za strahovskou bránou bylo charakteristické zvlášť bohaté oblečení, hýřící velmi jemnými výšivkami na plenách, letních sukních, zástěrách a čepcích žen a dívek. Bohaté selky a mlynářky mezi Prahou a Unhoští nosily nákladně zdobené šněrovačky s bortami a střapci, čepce ze sametu nebo hedvábí. Dívky si svazovaly zapletené vlasy něžně paličkovanou krajkou. K tanci si oblékaly poloprůhlednou, bohatě vyšívanou sukni podloženou růžovou spodničkou a bílou košilku s vydutými rukávy. Ústroj doplnily bílé prolamované punčochy a zlatem vyšívané střevíčky. Ke svátečním příležitostem nosily široké řasnaté sukně z těžkého hedvábí. Hedvábný byl i spencer.

O mužském oblečení nás poučí oděv z Ruzyně z první poloviny 19. století,  uložený  v  pražském   národopisném  muzeu nebo ve Středočeském
muzeu v Roztokách. Sedláci nosili žluté kožené kalhoty do vysokých bot, bílý kabát po kolena zdobený červenými revéry a stojatým límcem. Na hlavě beranici. V zimě nosili bílý dlouhý kožich pestře vyšívaný. Mladí muži nosili hnědý krátký kožíšek.

První průmyslové podniky

Šárka, Dejvice a okolí nepatřily k průmyslovým obvodům Prahy. Je tu však průmyslový podnik zajímavý svou výrobou a historií. V Mlýnské ulici v Bubenči stojí architektonicky zajímavý komplex známý pod jménem Císařský mlýn. A právě tomuto mlýnu patří prvenství ve strojní výrobě papíru. Na základě guberniálního výnosu ze dne 13. ledna 1821 zřídili bratři Šalovcové v prostorách bývalého mlýna první papírnu v českých zemích. Tuto skutečnost hlásil hrdě firemní nápis: Bratři Šalovcové, s.k. první rakouská mechanická továrna na papír.

Vybavení továrny tvořil tehdy moderní anglický stroj značky Brian – Denkin, který vyrobil až 600 kg papíru za směnu. V roce 1845 papírnu koupil zvonař, nakladatel a tiskař Karel Bellman, jehož firma se mohla pochlubit obchodní značkou, jejímž autorem byl Josef Mánes.

V 18. století se v Dejvicích a Bubenči, v souvislosti s rostoucím stavebním ruchem, objevují cihelny. Jejich vznik je spojen s jménem profesora stavovské inženýrské školy v Praze, inženýrem Františkem Hergetem .

Herget koupil od zámeckého stavebního úřadu výsadní cihelnu na vltavském břehu za Královskou oborou. V roce 1871 přikoupil ještě kus pole k těžení cihlářské hlíny, v místech dnešní ulice Pod kaštany. Později cihelnu i s polem prodal terezínskému podnikateli Zobelovi, který se spojil s univerzitním profesorem Františkem Schmodtem. Noví podnikatelé vyráběli cihly až do roku 1815, kdy podnik zanikl.

Zobel již před tím, roku 1808 založil další cihelnu u podbabské silnice. Po jeho smrti ujala se cihelny jeho dcera Vilemína, která se provdala za Dr.Antonína Hergeta, syna profesora Hergeta. V majetku Hergetovy rodiny zůstala cihelna až do roku 1910.

Kromě těchto dvou cihelen vznikla další v Sedlci a v roce 1840 cihelna na Kotlářce, kterou vlastnil roku 1868 Ludvík Smolík. Od Smolíka koupila usedlost Kotlářku s cihelnou malostranská záložna.

Další cihelna vznikla roku 1845 v místech usedlosti Strakovka, kde se vedle cihel vyráběly krytinové tašky. Majitel Strakovky prodal usedlost i s cihelnou Františku Braunovi za 16 tisíc zlatých. Do dnešních dnů se zachovala kruhová cihelna nebo alespoň její zbytky poblíže usedlosti Majorky. V místech usedlosti Julisky byla další cihelna, kterou její majitelka Marie Martinů prodala firmě – První akciový a strojní pivovar pražský na stavbu sladovny a pivovaru. Společnost dříve než začala se stavbou sladovny, vyžádala si povolení ke stavbě cihlářských pecí a dělnických domků. Majetek společnosti brzy nato přechází na M. Reisera, který v roce 1882 žádá o povolení na stavbu další kruhové cihelny v sousedství sladovny.

O povznesení cihlářského průmyslu se zasloužili dva podnikatelé, Dr.Rudolf Purkrábek, majitel cihelny v Šárce a továrny na šamotové zboží ve Vokovicícch byl dlouholetým předsedou Jednoty pro povznesení cihlářského průmyslu v Čecháh a Světové konfederace stavebních živností. Jeho spolupracovníkem byl Josef Havránek, který u něho začínal jako správce strojní   cihelny   a   který   v roce  1920 se stal generálním ředitele akciových cihelen v Hodoníně. Byl předsedou moravské skupiny Jednoty pro povznesení cihlářského průmyslu.

Po vystavení železniční tratě z Prahy do Podmokel vznikly v Dejvicích a Bubenči další průmyslové podniky.
 

Továrník Izrael Wien prodal v roce 1872 továrnu na kartouny, situovanou tehdy mezi císařským mlýnem a tratí, firmě Mautner a Bellman, která později změnila kartounku na přádelnu bavlny. V roce 1889 tato podnikatelská firma postavila v Bubenči, v dnešní Papírenské ulici, další přádelnu s několika domy pro zaměstnance a v domě čp. 237 dětskou opatrovnu. V roce 1914 pracovalo v Mautnerově továrně 540 dělníků a 15 úředníků. Po první světové válce byla práce v továrně omezována a výroba upadla. Později si zde zřídila podnikatelská firma „Karel Holan“ zasílatelství a skladiště. Za nacistické okupace byly Holanovy skladiště zabrány pro sklady německé branné moci. Také na druhé straně železniční tratě vznikly průmyslové podniky.

V ulici Ve struhách byla továrna na umělá hnojiva. V Podbabě vznikla tapetárna Prospera Pietteho. Za první světové války firmu koupil podnikatel Traub. Zřídil zde podnik na zpracování koží. Pracoval většinou pro vývoz.

Z tohoto výčtu průmyslového podnikání je patrno, že kdyby vývoj pokračoval stejným tempem a nebyl zvítězil názor, že na území západně od vnitřní Prahy je nutno stavět jen obytné domy, byly by dnes Dejvice a Bubeneč rozsáhlými průmyslovými oblastmi.

Šárka v umění

Budování Národního divadla zbystřovalo fantazii umělců. Vítaným tématem bylo české bájesloví. Dosvědčují to díla básníků, zejména báseň Jaroslava Vrchlického „Šárka.“ Byla pravděpodobně napsána současně s cyklem Julia Zeyera „Vyšehrad.“ Smetanova Šárka a Zeyerův Vyšehrad nejsou bez významu pro libreto Fibichovy Šárky.

Zeyer se vracel k českým pověstem častěji.V roce 1887  zbásnil  Šárku v
hudební drama o třech dějstvích, tedy přímo v operní libreto, které se stalo textem první opery Leoše Janáčka. Janáček požádal Zeyera o autorské svolení. Zeyer odmítl. Tak Janáčkova Šárka, několikrát přepracovaná a Janáčkovým žákem Osvaldem Chlubnou dokončená, dočkala se jevištního provedení až v roce 1925.

Česká opera má tedy Šárky dvě. Prvotinu Leoše Janáčka a vrcholné dílo Zdenka Fibicha.

Libreto k Fibichově Šárce napsala Anežka Šulcová. Libretistka i skladatel se v pojetí tragického děje zcela ztotožnili. Zdeněk Fibich vznik textu sledoval od začátku až do konce s kritickou účastí. Šárka, připoutaná k dubu, je hned mstivou bojovnicí, hned vzrušenou a roztouženou ženou. Následuje pásmo výjevů v rozlehlé scéně Šárčiny lsti a osudným zvratem v drama lásky. Po několika dalších výjevech vzájemného sbližování záhada Šárčina citu je vyjevena. Šárka vyrve zraněného Ctirada z rukou svých družek s výkřikem: „Můj je on a právo nad jeho životem mám jen já“.

Operní dílo žije jen tehdy, je-li hráno. Že Fibichova opera žila, potvrzuje 243 představení na scéně Národního divadla od premiéry 28. prosince 1897 do konce sezóny 1951/52.

Je možno odvodit ze soukromé korespondence, že Fibichovi záleželo na každém detailu prvního provedení. Dal podle vlastního námětu pořídit řadu snímků ze Šárky s přáním, aby jich bylo při výpravě třetího dějství použito. Na jeho popud byly objednány kostýmové návrhy u Mikoláše Alše. Šárka se štítem v levé ruce, s okřídlenou přilbou na hlavě, ve staroslovanském rouchu s vysokým podkasaným pásem. Ctirad ve vykasané suknici, se širokým pásem a širokými rukávy, s mečem v ruce a na hlavě s plochou přilbicí, Vlasta s červeným pláštěm, bílou suknicí, s mečem a rohem u pasu.

Úlohu Šárky po první představitelce Růženě Maturové zpívala Gabriela Horvátová, Ema Destinová, Marie Veselá a Zdenka Ziková. V roce 1938 obnovuje Šárku na scéně Národního divadla Zdeněk Chalabala s Marií Podnalovou, jejíž nazapomenutelná Šárka čestně navazuje na velké předchůdkyně. Po roce 1959 zpívá Šárku opět Marie Podvalová a Zdenka Hrnčířová.

Pověst se objevuje i v obrazech. K motivu dívčí války se vrací Mikoláš Aleš. Neodolatelně působí ve své romantičnosti soudobé kresby Šáreckého údolí. Na ocelorytinách Antonína Pucherny z první poloviny 19. století lze spatřit Šárku jako horskou krajinu s rozeklanými štíty skal, pod nimi bystřinu

s balvany a duby a pastýře se stádem ovcí. Řada dalších známých malířů hledala zde inspiraci ke své tvorbě. Více než před 120 lety maloval šárecké hřebeny skal Adolf Kosárek, po něm v oleji zachycuje Džbán s oběma skalami, Šestákovou a Kozákovou, Alois Bubák. V druhé polovině 19. století se do Šárky vrací Julius Mařák se svými žáky, Vincens Beneš zde maluje kytici šáreckých blatouchů a Oldřich Blažíček Jenerálku v zimě.

Adolf Zahel, původem z Bubenče, ve svém krajinářském cyklu „Divoká Šárka“ z let 1912 – 1952 vytěžil z Divoké Šárky na 60 kreseb, z nichž některé jsou v majetku Národní galerie v Praze. Malíř amatér, Josef Hering, zachytil staré selské usedlosti na Horní Šárce, jejich malebná a ještě venkovská zákoutí, pohled na zemědělskou usedlost Šafránku v místech bývalé pošty Na pískách, barokní kapli u Pernikářky a mnohé další.

Královské české zemské a Národní divadlo v Praze a Přírodní divadlo v Šárce.

Přírodní divadlo v Šárce bylo zřízeno v roce 1913. Na jeho vzniku má největší zásluhu smíchovský divadelní ředitel Antonín Fencl.

První představení na šárecké přírodní scéně byla činohra Františka Ad. Šubrta „Jan Výrava.“ Provedla ji v neděli 10. srpna 1913 činohra Národního divadla spolu se šestisty ochotníky z nejbližšího okolí.

Návštěvníky  z Prahy přivezlo do stanice Liboc pět vlaků, nehledě k těm, kteří přijeli tramvají nebo přišli pěšky.Vstupné bylo nízké, sedadla od 1,20 K výše, místo ke stání od 40 haléřů.

Většina novinářských kritik hodnotila hru zvláště vhodnou k provozování na tak rozlehlé scéně. Chválila početnost a barevnost komparsu,
vlastenecké zaujetí a pokrokovost hry a za přímo hrdinský čin prohlásila odvahu hrát a dohrát představení v tak špatném počasí.

„Hra je situována do josefinského období našich dějin“, psaly tehdejší noviny. „Představuje vesnický život té doby, mušketýry,vojsko,obžínky, ruch

a veselí, ale také podlost a zradu. Představení tak živé, že člověk zapomíná, že to všechno se dělo před 120 lety.“

Ani repríza Jana Výravy se nehrála za lepšího počasí, než jaké bylo při premiéře. Toto srpnové představení uzavřelo první divadelní sezónu Šáreckého přírodního divadla.

V divadelním archivu Národního musea je uschován program k jiné repríze Jana Výravy, z doby před první světovou válkou. Program uvádí jako režiséra Jaroslava Kvapila. Nehraje už Marie Hýtnerová, ale jinak je herecký soubor stejný jako premiérové obsazení, zvláště v hlavních rolích. Titulní roli hrál opět Karel Želenský, Frntišek Matějovský, Rudolf Dejl, Růžena Nasková, Miloš Nový, Liběna Ostrčilová, Jiří Stajmar a František Roland. Zahrál  si i Evžen Wiesner, principál z Prodané nevěsty.
.
V době krátce po atentátu na následníka trůnu, ale ještě před vypuknutím první světové války, sehrál zde soubor Vinohradské zpěvohry Piskáčkovu operetu „Osudné manévry.“ Kritika říká, že diváci si přišli na své při podívané na přesuny vojsk, na dělostřelecký útok a slavnostní defilírku s břesknou vojenskou hudbou.

Tímto představením končí krátká předválečná historie Šáreckého přírodního divadla.

Po válce, na počátku dvacátých let, došlo k pokusům o obnovené  oživení provozu přírodního divadla v Divoké Šárce. Prvním poválečným představením byla symbolická hra Jaroslava Neumana Kročeje v režii trojice členů Národního divadla Františka Matějovského, Emila Polerta a Václava Zintla. Hra byla nastudována ve spolupráci Obce sokolské a kulturního odboru posádkového velitelství v Praze. Děj hry je čerpán z válečných událostí, kdy jsme cítili, „jak se kroky dějin kolem nás sunou“ – tak se dočítáme v programu hry. Představení navazovalo na úspěšnou tradici sokolských sletových scén z let 1907 a 1912. Mezi herci bylo i několik členů Národního divadla: Karel Kolár, František Steinberk a „duše české země“ Růžena Nasková.

Prodaná nevěsta se po válce hrála v Šárce několikrát. V roli Jeníka se nově objevil Otakar Mařák, Mařenku zpívala Marie Šlechtová a principála Eugen Wiesner. V jiném nedatovaném programu se také uvádí několik hostů z Národního divadla: Růžena Charvátová, A. Krosing jako Vašek, nově se objevuje Karel Hruška jako principál. Spoluúčinkovala i Kladenská filharmonie.

Šárecká přírodní scéna se po válce nedočkala ani pěti let působení. Možná, že hlavním důvodem byly rozmary počasí, že se na pokaženém představení náramně prodělávalo.

Poměrně dlouho se po první světové válce udrželo ochotnické divadlo podbabského Sokola „V Podháji“ v Dolní Šárce. Když se zlepšujícími se hospodářskými poměry nastala větší orientace obyvatel na Prahu, tato ochotnická scéna zanikla.

Šárka zasněžená

Smutek patří Elektře, Afroditě nahota. Šárce sníh a ticho. Zasněžená je krásná  jak  svědčí  texty  k fotografiím a k obrazům malířů. Šárka má mnohé

vady, mateřská znaménka po přeslici i po meči. Kdyby Afrodité měla jizvu po operaci, byla by zobrazována spíše oděná nebo zahalená závojem, vinnou révou nebo zastíněná křídlem orla. Šárka se zahalí sněhem.

„Otevřou se těžká nebesa, vzduch se naplní chimérickou nostalgií vloček,“ tak psal velký básník Vítězslav Nezval. „Střechy zešednou a zbělají, na cestách se objeví kročeje pěších, okna potemní nebo zezlátnou,  šárecký potok zčerná. Z okapů se spouští rampouchy, ze svahů klouzačky, podél purkrabského lesa běžecké stopy. Lidé vzpomenou vánoc, zvony ze svatomatějského kostela zazní jasně a tajemně. Šárka se oděla v hermelín, královský plášť bájné kněžny Libuše. V chalupách a usedlostech je teplo u kamen, hojné vločky sněhu víří po pěšinách, mizí dům od domu, průseky šáreckých lesíků se podobají tunelům.“

Na pláních nad údolím Divoké Šárky jsou rozhozeny domky a chalupy a v tom tichu jakoby se ozývalo vytí psů a vlků z časů bájného Ctirada a proradné Šárky. Možná že k vám dolehne i rej čertů, kteří ve mlýně nad potokem, v jejich mlýně, právě pořádají svatbu.

Z oblaků na jihu se občas vynoří letadlo s dušeným rachotem, bliká červeným světélkem a míří k ruzyňskému letišti. V letadle se vždycky najde někdo, kdo si v té chvíli řekne: „Tak jsem zase doma“ a jiný zase“ Tak tohle je ta Praha, město měst.

Velká Praha

První historické zprávy o připojených lokalitách,
Slučovací zákon č. 114/1920 Sb.
Zákon o Velké Praze č. 111/1967 Sb.

Za starostenství Františka Rennera na dejvické obci (1886-1897) bylo uvažováno o tom, že Dejvice budou připojeny k Praze. Pražská obec tehdy žádost dejvické obci zamítla. Teprve v roce 1920 na základě slučovacího zákona č.  114/1920 Sb.,   byla  vytvořená  tzv. Velká  Praha.  K dosavadním

sedmi pražským částem bylo připojeno 47 obcí. Plocha pražského území se zvětšila z 21 čtverečních km. na 172 km a počet obyvatel z 241.000 na 676.000. K Dejvicím a Bubenči byly připojeny obce Vokovice, Veleslavín a Sedlec jako část Prahy.

Vokovice se připomínají v historických zápisech ve 14. století jako Okovice. Je pravděpodobné, že osada vznikla dříve, což podporuje skutečnost, že lokalita měla dva dvory. Obec si udržela dlouho svůj vesnický charakter. Na konci minulého století tu bylo pouze 55 popisných čísel a 690 obyvatel. S prvním náporem průmyslu (šamotka, cihelna, továrna na čokoládu) počet obyvatel vzrůstal.Po připojení k Velké Praze nastal i zde značný stavební ruch.

Veleslavín byl v majetku benediktinského kláštera, který vlastnil několik domů, které v husitské revoluci byly zabaveny ve prospěch pražanů. Veleslavín se dostal do majetku Starého města Pražského. Později veleslavínské zboží opanoval šestipanský úřad se sídlem na Starém městě Pražském. Po zrušení tohoto úřadu se Veleslavín dostal pod správu pražského purkrabství. V 16. století se veleslavínský statek stává majetkem pražského měšťana Štěpána Adama z Veleslavína, otce knihtiskaře a humanistického spisovatele Daniela Adama, který žil v letech 1545-1599.

Sedlec byl původně osadou s dvorem, který patřil v roce1338 svatojiřskému klášteru barnabitek. Po husitských válkách získal dvorec nejvyšší pražský purkrabí, který jej roku 1379 prodal emauzskému klášteru. Součástí dvorce byl stavebně prostý zámek, jehož nájemce byl v minulém století Alexander Brandejs, u kterého býval častým hostem Mikoláš Aleš.

V roce 1967 se Národní shromáždění usneslo na zákoně č. 111/1976 Sb., O hlavním městě Praze.

Pokud jde o územní obvod Prahy 6, je podle citovaného zákona tvořen  těmito městskými obvody: Dejvice, Bubeneč, Vokovice, Veleslavín, Liboc, Sedlec, Ruzyně, Řepy, Nebušice, Lysolaje a Suchdol. Jednotlivé obvody byly připojovány  postupně. V  roce  1964  Řepy,  Suchdol,  Lysolaje  a Nebušice,

v roce 1974 Přední Kopanina a ty obce, které byly součástí bývalé Prahy XVIII., Břevnov a Střešovice.

Liboc, Ruzyně a Řepy mají obdobný historický původ. První záznamy o těchto lokalitách nacházíme ve fundačních listinách z roku 993.

Liboc byla původně nazývána Hluboc. V roce 993 se uvádí mezi statky, které daroval Boleslav II. Břevnovskému klášteru spolu s lesem Malejovem (dnešní Hvězda). Osada byla roku 1420 zabavena Pražany. Podle pověsti jsou prý v Liboci zakopány poklady kněžny Libuše. Až prý farář, učitel a slouha (pravděpodobně obecní) budou stejného příjmení, poklad naleznou (1)

Nynější kostel sv. Fabiána a Šebestiána byl postaven pražským purkrabím
v roce 1844.
Po prohrané bitvě na Bílé hoře založil zde Ferdinand II. klášter servitů s kostelem. Na starší projekt Kristiána Luny navázal Jan Blažej Santiny. Malíř V.V. Reiner vyzdobil malbami střední kapli. Celek měl glorifikovat vítězství protireformačnímu katolicismu.

Řepy jsou stejně stará obec jako obě předešlé. Dnešní ústav zemědělské techniky má sídlo v budově bývalého nalezince, která byla postavena v polovině minulého století. Později zde byla ženská trestnice. Jedno křídlo budovy tvoří kostel sv. Rodiny, vystavěný v pseudorománském slohu.

(1) Svátek J. Pražské legendy a pověsti, s. 33

Lysoloaje Obec patřila do majetku českého panovníka, který ji v první třetině 13. století daroval kapli sv. Václava na Pražském hradě. Nejstarší listina, kterou se dotace potvrzuje, pochází z roku 1227 a vydal ji Přemysl Otakar II. Další    dochovaná listina se datuje kolem roku 1257 a nese rovněž
pečeť Přemysla Otakara II. Ještě později tento status quo zaručil svou pečetí roku 1319 Jan Lucemburský.

Příslušnost ke kapli sv. Václava trvala až do dob husitských. Po roce 1421 Lysolaje připadly pražanům a v 16. století patřily ke statkům purkrabství, které pronajímalo půdu pražským měšťanům na zakládání vinic. Jméno jednoho z vinařů připomíná usedlost Rybářka, dnes přestavěná v obytné stavení.

Lysolajské pozemky těsně souvisely s pozemky patřícími Dejvické obci v Šárce. Hranice mezi nimi byla dost neurčitá. Docházelo k řadě sporů, zejména zda Šárecký potok patří k Šárce nebo k Lysolajům. Z výpovědi Lysolajských občanů, kteří roku 1526 svědčily u komorního soudu, vyšlo najevo, že lysolajská vrchnost, totiž nejvyšší pražský purkrabí, má k Šáreckému potoku lepší právo, než kdo jiný. „Co se potoka týče“ – pravily svědci, „ten sluší k úřadu nejvyššího purkrabí …“ Naproti tomu probošt Arnošt Šlejnic byl toho názoru, že potok teče šáreckými pozemky a proto patří proboštství. Dokládal to  zápisy v Deskách Zemských.

Nebušice První zmínku o nebušické vsi nacházíme v zakládací listině strahovského kláštera ze 14. století. Do roku 1360 zde měla pražská kapitula dvorce, kterého se roku 1421 zmocnili Pražané. Po roce 1521 se obec dostala do majetku strahovských premonstrátů.

Urbář Petr z Čerchova vypočítává jejich tehdejší majetek. U Prahy jim patřila část Motola, Košíře, Hlubočepy, Šárka, Horoměřice, Nebušice, Střešovice, Pohořelec, ves Obora na dnešní Malé Straně s pivovarem a dvaceti šesti domy, dále řada vinic, zahrad a větrný mlýn na mletí obilí z klášterních polí. A to prý Strahovský klášter nepatřil mezi nejbohatší, což lze odvodit podle výše berně, kterou klášter odváděl královské komoře.

V době tisíciletého výročí slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje, rozhodl roku 1885 opat Zikmund Starý, že založí v Nebušicích k jejich poctě samostatnou duchovní správu. Zároveň s kostelem byl otevřen nový hřbitov a zřízena opatská hrobka.

Kostel je postaven v románském slohu. V průčelí chrámu je věž vysoká 58 metrů. Po stranách věže jsou malé věžičky. Uvnitř jednolodní svatyně stojí tři polichromované oltáře ze dřeva. Na hlavním oltáři stojí vedle soch obou věrozvěstů sochy sv. Vojtěcha a sv. Zikmunda, které mají připomínat strahovské opaty Vojtěcha Horna a Zikmunda Starého, zakladatele chrámu.

Usedlost Jenerálka patřila k Nebušicím. Počátkem 18. století koupil Jenerálku pražský měšťan Hynek Komm, který na místě staré usedlosti postavil barokní zámeček.

Tomuto Hynku Kommovi, mnohováženému pánu, usedlému pražskému měšťanu, vlastenci horlivému, věnoval roku 1836 Karel Hynek Mácha svůj Máj.

Traduje se, že zámeček byl koncem 18. století sídlem části generálního štábu c.k. armády, odkud prý dostal jméno. Jiná verze odvozuje jméno Jenerálka od toho, že osada byla původně majetkem Vicaria generalis strahovských premonstrátů.

Na počátku 18. století vystavěl hospodářský správce ze Strahova, František Leinhans, malou otevřenou kapli zasvěcenou Janu Nepomukovi na malém návrší při cestě vedoucí z Prahy do Horoměřic. Když roku 1712 byla Praha ohrožena morem, byl v sousedství kaple zřízen morový hřbitov, kde byli pochováni řeholníci ze Strahova a obyvatelé z Pohořelce. Později byl na místě kaple postaven kostelík zvaný „V trníčku“. Roku 1785 kostelík dostal vlastního duchovního správce – lokalistu. Byl jím premonstrát Hugo Ignác Beneš, magistr svobodných umění a filosofie. Měl velmi rozsáhlý obvod : ves Nebušice, usedlost Jenerálku, Dubový mlýn v Šárce a usedlost Kajetánku v Břevnově.

Stavební vývoj kostelíka byl ukončen roku 1822 přístavbou zakristie.

Přední kopanina – první písemná zmínka o obci pochází z roku 1352 v tzv. Knize Plasské (Liber Plassensis). V zápisu o prodeji vinic pod Petřínem, jejímž vlastníkem byl svatojiřský klášter a klášter v Plassích, je uveden jako svědek Budislav z Kopaniny (Budislaus de Copani). Obec je nepochybně starší. Svědčí o tom rotunda sv. Máří Magdaleny, datovaná do první poloviny 12. století.

Rotunda má válcovou loď s absidou a západní věží. Původně byla loď osvětlena na severu a jihu půlkruhovitě ukončeným oknem se zešikmenou špaletou. Věž měla v patře na jižní straně portál a byla prolomena sdruženými okny. Celá stavba je provedena z malých opracovaných opukových kvádříků vytěžených z nedalekého lomu.

Obec připadla v roce 1572 jezuitům. Rotunda po celou dobu své existence chátrala. Oprava a přestavba byla poprvé provedena v roce 1863-1854 profesorem pražské techniky Karlem Wiessenfeldem. Byla vystavěna nová klenba a změněn charakter oken. Dalších oprav se stavba dočkala až v současnosti.

Obecní a městská správa

V době před zrušením poddanského svazku stál v čele obcí vrchností jmenovaný starosta. Jeho úkolem byla péče o obecní hospodářství, výkon gruntovních práv vrchnosti a výkon nižší jurisdikce.   Zrušením poddanského svazku nastala po roce 1848 potřeba nové organizace obcí. Ústavou ze dne 4. března 1849 byly zřízeny politické obce a zaručeno jim právo samostatné vlastní záležitosti.

Za vlády Josefa II. byla říšským zákonem z roku 1862 vytyčena  základní pravidla obecního zřízení, podle nichž sněm českého království vyhlásil zákon o obecním zřízení a volební řád v obcích.

V Praze po sloučení čtyř pražských měst Starého, Nového a Menšího města Pražského a Hradčan, se stal orgánem městské správy magistrát.  Hranice  městské  samosprávy  byla vymezena vyhláškou z dubna roku 1850.

Podle proklamované zásady, že svobodná obec má být základem státu, byla městu Praha přiznána autonomie. Ne však v původním rozsahu. Vedle soudní pravomoci, která již předtím byla svěřena státním soudům, stát vzal na sebe ještě další práva a povinnosti. Název magistrát se udržel.

Když se po roce 1861, po desetiletém Vídeňském absolutismu, zahájil boj o české historické právo, začalo se navazovat na minulost. Tehdy, vedle označení starosta pro prvního funkcionáře městské rady, se začalo užívat pojmenování primátor. Tohoto označení se užívalo tehdy, když se chtěl zdůraznit národní význam starostenského úřadu. V tom smyslu byl zaveden titul primátor hl. města Prahy.

Po druhé světové válce, v roce 1945, byly položeny základy nové městské správy vytvořením revolučního ústředního národního výboru. I když tento orgán nahradil dosavadní městské zastupitelstvo, jeho postavení bylo vázáno na činnost magistrátu, který nadále byl jeho výkonným orgánem.

Nezáleží dnes už na tom, jak se postavení a činnost pražského magistrátu po roce 1945 vyvíjela. Magistrát  však byl ponechán jako prozatimní složka správy města.

1990 zákon č. 413/1990 Sb. o hlavním městě Praze.

V § 1. cit. zákona se hl. město Praha  prohlašuje obcí. Orgány hl. města jsou zastupitelstvo, rada zastupitelstva a magistrát. Orgány městských částí jsou obvodní zastupitelstva, obvodní rady a obvodní úřady v těch městských částech, ve kterých měl sídlo obvodní národní výbor (ONV) a místní zastupitelstva, místní rady a místní úřady, kde měly sídlo místní národní výbory (MNV). Funkci obecní rady plní v hl. městě Praze rada zastupitelstva,
funkci starosty a jeho zástupce plní primátor a jeho náměstci. Funkci obecního úřadu – magistrát.

V městském právu českém, které vzniklo na české půdě v polovině 13. století stála v čele městské administrativy městská rada (Concilium civitatia), které předsedal první konšel, nazývaný starosta, purkmistr primas. Označení primas se vyskytuje po prvé roku 1547 na Starém městě Pražském. Postupem doby se toto označení změnilo v primátor.

Nová předměstí a jejich vztah k městu

Předměstské obce jsou výrazně odlišné od městské zástavby, ale současně se liší i od klasického venkova. Jejich sociologická skladba je ovlivněna bezprostřední vazbou na Prahu, a nezůstala bez vlivu ani na jejich urbanistický charakter. V minulosti šlo o hospodářské a pracovní zázemí Prahy. Toto specifické poslání se zákonitě odráželo ve výstavbě a způsobu života jejich obyvatel.

Původně zde, jako v každé lokalitě podobné, existovala značná soudružnost rodinného života. Výrazem této soudržnosti byla tradice, jejíž obsah byl výrazně hospodářský. Vázanost k půdě dominovala nad ostatními zájmy, a byla příčinou chladnosti ke všemu, co se vlastníka půdy netýkalo. Nebylo mnoho životních nutností, které by pro něho byly důvodem, aby se sdružoval s jinými, a vcházel s nimi ve styk. V různých situacích bylo spíše odůvodněno očekávat nedůvěru než porozumění, chlad než sympatii a sklony egoistické a nezištné.

V současné době je situace kvalitativně odlišná. Lidé, kteří spolu od dětství   vyrůstali,  jsou  nahrazovány   jinými  lidmi  stejných   společenských

zájmů. Rozvoj dopravních prostředků umožňuje udržovat kontakty s těmi, kteří žijí ve vzdálenějších místech. Citové vztahy jsou stále více udržovány přirozenými podmínkami, kterými byly dosud udržovány vzájemné vztahy ve městě. Na odstranění tradic působí silně vliv města, kde tradice jsou volné a pohyblivé, nebo mizí úplně. Vázaností na hlavní město se tento přerod odehrál rychleji. Nelze mluvit již o vesnicích v tradičním slova smyslu.

Dědictvím minulosti v současném bytovém fondu jsou nejen pozůstatky vesnického typu, mnohdy velmi chaotického, ale i staré vily a usedlosti vystavěné převážně počátkem devatenáctého století a tvořící obytné zázemí rozrůstající se Prahy.

Zatím co školy, mimo školy základní, osvětová zařízení, knihovny a divadla, jsou soustřeďovány ve městě, dosah hromadných sdělovacích prostředků je nesrovnatelně širší. Jejich pasivní recepce se negativně projevuje v tom, že se omezují kontakty mezi lidmi, zejména staršími, což se zdá typické pro tuto část dnešní populace.

Je otázkou, do jaké míry tato nově vzniklá předměstí mohou tvořit společensky soběstačný útvar. Sociologické studie ukázaly, že v rámci předměstí se uplatňují potravinářské obchody, nižší školství, sportovní a tělovýchovná zařízení, kina, pošty a pod. V oblasti kulturní s hlavním městem soutěžit však nemohou.

Šárka s tváří plnou vrásek

Uplynulá desetiletí, která probíhala ve znamení lhostejnosti k životnímu prostředí, zanechala na tváři půvabné Šárky mnohé jizvy, které z ní již asi nevymizí. Jiné se budou odstraňovat dlouho a složitě ale jsou však i nedostatky, kterých se můžeme zbavit poměrně snadno a jednoduše.

Ocitneme-li se v Tiché Šárce, s podivem sledujeme, co všechno lze najít v chráněné  oblasti.  Především  je  to řada  staveb, přístavků a rozpadávajících se chat, které zde,  bez  souhlasu stavebního úřadu, postavily šárečtí občané a které  zde  nemají co dělat.

Přidáme-li k tomuto desítky soukromých černých skládek, pokrývajících svahy a stráně, máme přehled o tom, jak vypadá krajina, která je teoreticky pod ochranou státu, a která kdysi patřila k nejkrásnějším koutům Prahy.

Skládky se dají odstranit celkem snadno a v krátké době. V několika týdnech zmizela parkoviště a opravna nákladních aut v Dubovém Mlýně. Zmizely zrezivělé vraky, kaluže vyjetého oleje, hromady koksu a byl vztyčen zřícený plot.

Hůře to půjde s černými stavbami. Majitelé je musejí v určitém termínu zlikvidovat na vlastní náklady. Ale zde je nebezpečí, že úřední jednání se protáhnou, že každý vlastník bude mít za sebou advokáta a bude se odvolávat k vyšší instanci

Dnes se obrací pozornost k Šárce ještě jiným směrem než doposud. Jde  o to, zachovat její přirozený ráz, zachovat zeleň, která zde má tu největší úlohu.

Chráněná území

Svou mnohotvárností je území podél Šáreckého potoka ukázkou koncentrace různých přírodních podob. Není tu velkých ploch stejného charakteru, ať se díváme na kteroukoli stranu. Krajina se mění svou geologickou strukturou, způsobem kultivace a přírodním porostem na skále. Přírodní uspořádání, které je výsledkem geologického vývoje podmínilo, že krajina vyniká pestrostí a mnohotvárností. Jsou tu lužné háje a kulturní lesy, stále znovu vysazované a udržované. Příroda Šárky Divoké a Tiché je označována jako klíč k poznání květeny a zvířeny. Představuje velké hodnoty kulturní, jež přesahují daleko lokální význam.

Snahou ochrany přírody je, aby prostředí, které vzniklo harmonickým vývojem přírody a přírodních podmínek nebylo devastováno a ničeno.

Divoká Šárka je chráněný přírodní výtvor vyhláškou NVP č. 12/1964. Rozkládá se na katastrálním území Dolní Liboce v rozloze 26,35 ha.

Hlavním motivem ochrany je morfologie území a na ní vázané vlastnosti flóry a fauny. Vystupují tu buližníkové skály a břidlice proterozojického stáří, překryté ve vrcholových partiích zbytky cenomanských pískovců. V buližnících byly nalezeny nejstarší známé zkameněliny v Čechách. Členitá morfologie území je podmínkou pro rozvoj různých typů vegetace. Živinami chudé a těžko zvětratelné buližníkové skály poskytují rostlinám jen velmi omezené množství živin. Skály jsou porostlé většinou jen chudým společenstvím vřesu a metličky křivolaké. Pouze na jižních svazích Kozákovy skály, v místech se zbytky spraše, se udržely některé významné teplomilné druhy rostlin a živočichů. Oproti tomu severní strany soutěsky mají chladnomilné společenství horských mechů. Na dně údolí je zachován přirozený tok potoka s borovými porosty a zbytky lužního lesa. Přirozená doubrava je zachována pouze na vrcholových částech svahů u Nebušic.

Vizerka – návrh na chráněné naleziště na katastrálním území Vokovice v rozloze 2,54 ha.

Výrazný krajinný prvek skalního suku tvořený proterozojickými břidlicemi, který na odlišně exponovaných svazích vůči světovým stráním má zcela odlišnou vegetaci: vegetaci skalní stepi u dubohabrového lesa.

Zlatnice – chráněný přírodní výtvor v rozloze 3,27 ha, katastrální území Dejvice.

Představuje skalnatý buližníkový hřbet s vřesovištěm. Vyskytují se tu některé druhy chráněných rostlin a živočichů. Je význačným hnízdištěm zpěvného ptactva.

Divokou Šárku, Vizerku a Jenerálku spojuje sebenavazující ochranné pásmo, které má chránit krajinářský ráz této oblasti pro její přirozený břehový porost u louky podél potoka.

Nad mlýnem – chráněný přírodní výtvor vyhl. NVP č. 5/1968, katastrální území Dejvice, rozloha 3,89 ha.

Šárecký potok zde vytváří v proterozojických břidlicích strmé svahy na nárazovém břehu meandru. Spolupůsobením drobného bočního přítoku vznikl skalnatý ostroh, jehož strmé svahy hostí výraznou teplomilnou vegetaci. Okraje skal jsou zarostlé teplomilnými keři. Zčásti zde nepříjemně působí výsadba akátů.

Dolní část Šáreckého údolí má charakter značně odlišný. Divoký skalnatý kaňon je vystřídán otevřenějším údolím s hustším osídlením. Parkový les nahrazují zahrady na jižním svahu a smíšené háje nad severním úbočím.

Dolní Šárka – návrh na chráněné území, katastrální obec Dejvice, rozloha 6,15 ha.

Návrh se skládá ze tří menších celků na obou svazích potoka nad údolím. Duchoňka je skalnatý hřbet na pravém břehu potoka tvořený proterozojickými břidlicemi. Na jeho protáhlém vrcholu a jeho jižním svahu je zachovalé společenstvo skalní stepi, zejména společenstvo teplomilného lemu sousedního dubohabrového lesa. Na severním svahu je tento les dobře zachován jak ve složení dřevin tak i bylin. Šatovka je název skalnatého ostrohu na levém břehu potoka nad koupalištěm v Dolní Šárce.  Vytvořilo se zde  skalní  společenství  teplomilných  křovin  a  jejich  lemů  a společenstvo

skalní stepi. Žežulka je název pastviny nad stejnojmennou usedlostí a řadou teplomilných druhů v horní části pastviny. Je nalezištěm vzácných druhů teplomilného hmyzu.

Bába – návrh na státní přírodní rezervaci na katastrálním území Dejvice v rozloze 7,83 ha.

Členité skalnaté srázy na levém břehu Vltavy nad Podbabou, s rozsáhlými plochami skalních stěn, s nejrůznějším mikroklimatem, mají vzácnou teplomilnou i chladnomilnou vegetaci. Rokle a úpatí skal zarůstají teplomilnými dřevinami, kolem nichž se vytvářejí typické lemy teplomilných bylin. Na horním okraji skal na sprašové návěji jsou společenstva skalní stepi. Území je význačné bohatstvím vzácných teplomilných druhů hmyzu. Geologický podklad tvoří proterozojické břidlice.

Podbabské skály – návrh na chráněná naleziště, katastrální území Sedlec, rozloha 0,84 ha.

Důvodem ochrany skal pokračujících severním směrem od Báby vltavským údolím je jejich vegetace, květena a zvířena. Ještě roku 1942 zde bylo poslední přirozené naleziště hlaváčku jarního – adonis vernalis.

Housle – návrh na chráněný přírodní výtvor. Katastrální území Lysolaje, rozloha 3,82 ha.

Důvodem ochrany je geomorfologicky významná rokle z geologického údobí mezi prahorami a prvohorami (tzv. proterozoikum), zaříznutá ve spraši a křídových usazeninách.(1)

Účelová architektura

Ve čtyřicátých letech generace funkcionalistů, především v odbytných celcích účelových staveb, realizuje nové urbanistické názory včetně koncepce

(1) Státní památková péče: Pražská příroda a její ochrana, Praha 1979. str. 43 – 44

moderního bytu , v němž se spojuje účelnost s urbanistickými hodnotami. Na obvodě bývalé Horní Šárky sem patří výstavba vilové čtvrti Baba.

Jednou z velkých akcí v tomto prostoru byl průkopnický pokus realizovat v našich poměrech teoretické zásady zahradních měst, vycházejících z díla anglického teoretika Edwarda Hovarda. Cílem je zamezit negativním zdravotním důsledkům života v průmyslovém velkoměstě. Stejně jako Ořechovka, tak kolonie Baba jsou takovým průkopnickým činem moderní české architektury.

Podnět k výstavbě této vilové kolonie dal Svaz československého díla a regulační projekt Pavla Janáka z roku 1928. Kromě Janáka na projektu pracovali další čeští architekti té doby. Jmenujme jen namátkou Josefa Gočára, Františka Kavalíra, Vojtěcha Karharta a Hanu Kučerovou. Architekti se tu vrátili k úkolu plánovitě vytvářet životní prostředí a spojovat krajinu s prostorem města. Výstavba byla provedena v letech 1930 – 1938.

Zástavba území od kostela sv. Matěje ke zřícenině Bába byla velmi náročná. Původně vypracovaná studie Pražským projektovým ústavem uvažovala využít tohoto území pro vysokopodlažní zástavbu. Pozdější studie byly více v souladu s dřívější zástavbou, která se však svým charakterem vymykala moderním urbanistickým názorům. Převzata byla původní zeleň, které bylo použito jako clonových pásů mezi jednotlivými skupinami domů, propojených pěšími cestami.

Jednou z velkých akcí v tomto prostoru bylo vybudování vysokých škol technických. K dostavbě areálu se přikročilo koncem roku 1959. Do té doby byly postaveny podle projektů profesora Engla, Ondřeje a Petříka dva bloky pro vysokou školu chemicko-technologickou, vysokou školu zemědělskou a stavební fakultu.

Fakulta strojní a fakulta elektrotechnická byly provedeny jako etapa výstavby pro pět tisíc posluchačů denního studia. V roce 1966 zahájily obě fakulty výuku v nových budovách. V roce 1967 byla dokončena budova studentské menzy, v roce 1971 byla zahájena výuka v novostavbě stavební fakulty.

V těsném sousedství vysokých škol technických, na úpatí dnešní Hanspaulky, stojí reprezentační arcibiskupský seminář.  Byl postaven v letech
propagandy –  světová redakce časopisu Otázky míru a socialismu. Odtud vycházela marxistická propaganda až do roku 1989. Následujícího roku se sem vrátila katolická bohoslovecká fakulta, která byla opět včleněna do svazku Karlovy University.

Ve čtyřicátých letech byl postaven podle projektu akademického architekta Richarda Podzemského na náměstí Svobody v Dejvicích dům nazvaný „Skleněný“, vzor moderní funkcionalistické architektury. Dům zapadá svojí výškou do okolní zástavby. Do náměstí je obrácená střední část domu s krytou terasou. V bočních ulicích dosahuje stavba do výše pěti poschodí. Konstrukci domu tvoří železobetonový skelet, který je vyplněn zdivem a ve značné míře prosklen. Objekt je vytápěn ústředním topením vedeným stropem. Ve vstupní hale jsou reliéfy od J. Landy. Bytové jednotky jsou obráceny ke slunci. Prádelna, sušárna a kotelna jsou umístěny pod zemí. Pod terénem zahrady jsou garáže.

Ukázkou architektury socialistického realismu je stavba hotelu International na náměstí Družby. Byl postaven v roce 1952 až 1956 podle návrhu arch. Františka Jeřábka. Hotel má dvanáct pater a je ukončen věží vysokou 86,5 metrů. Ve dvanáctém patře je vybudovaná zimní zahrada.

Na počátku čtyřicátých let byl v Podbabě vybudován areál dvou budov Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka. Budovy jsou postaveny z běžného červeného zdiva. Stavba ve velmi dobře viditelná z vrcholu Bába.

Stavba ústavu představuje dobrou kulisu na okraji města, kterou si jiná města sotva mohou dopřát. S odstupem doby je stále možno pokládat celkové architektonické řešení za velmi zdařilé.

Projekt byl v roce 1921 zadán firmě „Záruba-Pfeferman“.Autorem definitivního řešení je arch. Bartoš. Stavba byla zahájena v r. 1927 a dokončena postupně v roce 1930 – 1932.

V souvislosti s výstavbou nové výpadové silnice k ruzyňskému letišti vzniklo další komplexně vybavené sídliště Červený vrch, které navazuje na původní zástavbu Dejvic a Vokovic. Stranou nezůstala ani výstavba rodinných domků.

V sedmdesátých letech byly družstevně postaveny terasové domy ve vilové čtvrti v Břevnově.

V roce 1968 byla dána do provozu nová budova pražského letiště v Ruzyni. O deset lete později potom palác podniku zahraničního obchodu Koospol, který náleží k nejhodnotnějším novodobým architekturám vůbec.

Z velkého množství objektů byly vybrány nejdůležitější. Cenný odkaz minulosti a její hodnoty jsou zde tvůrčím způsobem harmonicky spojeny s tím, co vyžaduje moderní způsob života a rostoucí nároky člověka dnešní doby.

Pražské metro

Představitelé městské správy se téměř dvacet let dohadovali a radili o stavbě   podzemní   dráhy   v   Praze.   V   listopadu   r. 1929  zadaly Pražské

elektrické  podniky  konsorciu  Škodových  závodů v Plzni a Českomoravské
Kolben-Daněk v Praze vypracování generálního projektu sítě včetně podrobného projektu první trasy. Nacistická okupace a druhá světová válka zněmožnily počátek výstavby.

Po válce se znovu objevily staré plány. Nová studie se svými parametry v mnohém překročila úroveň podzemních drah evropských velkoměst.

Trasa „A“ byla uvedena do provozu v roce 1978. Na obvodu Dejvic a Bubenče má dvě stanice, Hradčanskou a Dejvickou. Stanice v Dejvicích byla vybudována v otevřené stavební jámě v hloubce 18 metrů pod úrovní terénu. Plochy podzemních stěn mají výměru 19.060 čtv. metrů. Hloubky podzemních stěn se pohybují od 11,5 do 24 metrů.

V hale Hradčanské stanice je umístěn nápis „In die Ordinationis Regis“ a letopočet „MLXXXV.“(1)

Další velkou investicí byla stavba nové komunikace Podbabská – Roztoky. Provedení této stavby sebou přineslo značné potíže plynoucí z husté zástavby území, velkých výškových rozdílů, složité geologické stavby, úzkého údolí Vltavy a nutnosti respektovat životní prostředí.

Podbabské a sedlecké skály zde tvoří rozsáhlé defilé skalnatých svahů nad Vltavou, od  šárecké Báby až k roztockému háji. Geologickým podkladem jsou paleozojické břidlice z údobí mezi prahorami a prvohorami.

Místo tichých vzpomínek

Šárecký hřbitov je pravděpodobně nejstarším pohřebištěm (vedle hřbitova bubenečského) v nejbližším pražském okolí. Je zde pochováno mnoho významných osobností kulturního a veřejného života vedle lidí prostých a neznámých.

(1) ……v den královských voleb …. (Český král Vratislav II. podporoval v těžkých bojích  o investuru císaře Jindřicha IV. a odměnou se mu dostalo, že mu císař roku 1085 na mohučském synodu vložil na hlavu královskou korunu)

Vejdeme barokní brankou. Na pravé straně u zdi je kubistická socha ženy u hrobu spisovatele Jana Nohy (1908 – 1966). Z jeho prací uveďme: Slovo mé, prostři se!, Zlatoperý čas, Šťastná řeka.

Před kostelem stojí bronzová socha Ladislava Jana Kofránka (1880 – 1954), člena Československé akademie věd a umění. Z jeho prací citujme: medajlony ve Smetanově síni Obecního domu v Praze, bronzovou bystu J.A. Šubrta v Národním divadle, symboly na filozofické fakultě, sochařské výzdoby veřejných budov aj.

Proti vchodu do kostela je pochován akademik Jan Smetana (1883 – 1962), profesor Českého vysokého učení v Praze. V oboru vodohospodářském byl světovou kapacitou. Nedaleko je mramorový sarkofág českého historika Josefa Šusty (1874 – 1945), presidenta ČSAV, spoluautora učebnice dějepisu pro vyšší třídy středních škol.

Na jižní straně kostela je hrobka s nápisem Monsignore Thdr. Rudolf Horský (1852 – 1928), poslanec na říšském sněmu ve Vídni, arcibiskupský notář, konsistorní rada. Byl dvouletým farářem na Šárce. O několik kroků dále je socha poutníka v životní velikosti od akademického sochaře Gabriela, s latinským nápisem Omnes eodem cogimur (Všichni spějeme tamtéž). Zde je pochován PhDr. Oldřich Tomíček (1891 – 1953), profesor Karlovy university.

O něco níže je mramorový náhrobek ve tvaru jehlance, na němž je lidská lebka ovinutá lípovou ratolestí, symbol lékařské činnosti českého buditele, lékařského spisovatele MUDr. Filipa Stanislava Kodyma (1811 – 1884). Na pomníku jsou vytesány názvy jeho nejznámějších prací: Zdravověda, Nauka o živlech a Hospodářská čítanka. V roce 1857 koupil na Horní Šárce, vedle staré fary usedlost zvanou Termanka. Postupem času se na původní jméno zapomnělo a začalo se jí říkat Kodymka.

Na východní straně kostela, pod zákrystií, je hrobka Josefa Grubra (1801 – 1855), učitele na obecné škole na Horní Šárce, která stála proti dnešní restauraci Na staré faře.

Malý dřevěný křížek s jménem již skoro zašlým říká, že zde leží prelát ThDr. Václav Halka hrabě Ledechovski (1881 – 1944), který po neshodách s papežským nunciem byl zbaven církevní funkce a uchýlil se do Dolní Šárky, kde obýval až do své smrti vilu Sanytrovku.

odešel z armády a věnoval se literární a novinářské práci. Těžiště jeho literární tvorby spočívá v próze. Středem jeho pozornosti jsou prostí lidé. Z jeho prací se často citují: Třetí rok, Na magistrále, Doma, Pět křižníků, Hlídač trati 47. Překládal Tolstého a Puškyna.

Velká hrobka při vstupu na hřbitov patří rodině Palliardi. Rodina vlašského původu se v Praze usadila v druhé polovině 17. století. Ignác Jan Palliardi navrhl knihovnu Strahovského kláštera, provedl přístavbu Lobkovického paláce, v Hybernské ulici postavil Šporkův palác a s největší pravděpodobností je i architektem a stavitelem kostela sv. Matěje na Horní Šárce.

Projdeme nyní proraženou zdí na druhý hřbitov. Po pravé straně nás upoutá mramorový pomník s bistou českého malíře Oldřicha Blažíčka (1884 – 1953), profesora ĆVUT v Praze. Ve svém rodném kraji maloval vesnické typy, staré písmáky, harmonikáře a prosté schweigerovské typy pro jejich malebnost. Z ciziny si přinášel nové náměty pro svou práci, zejména z Francie, Belgie, Bulharska, z Rujany a  Cařihradu.  Mezi  jeho největší plátna

patří obraz Velký les u Štramberka, který je majetkem Národní galerie v Praze.

Než opustíme tento hřbitov, zastavme se u hrobu akademického malíře Vojtěcha Tittelbacha (1900 – 1971), profesora Akademie výtvarných umění. Odtud můžeme vstoupit do třetí části hřbitova. Vlevo, nedaleko hlavních kovových vrat je pomník se soškou slovanského bůžka Radegasta. Na pomníku je vyryto jméno J.A. Jíra (1868 – 1930). Bohaté nálezy tohoto archeologa byly uloženy v jeho zámečku na Hanspaulce. Za nacistické okupace velká část sbírek byla zničena, některé jsou uloženy v oblastním muzeu v Roztokách. Na pravé straně od vchodu, ve třetí řadě, je pomník rodiny Plouharových, na něm je umístěna urna s jménem prvního ministra financí ČSR dr. Aloise Rašína s daty 1867 – 1923.

Pokračujeme-li dále směrem ke kříži, dojdeme k místu, kde odpočívá Josefina Hovorková (1850 – 1916), dcera malíře Josefa Mánesa. V téže řadě je pochován MUDr. Karel Herfort (1871 – 1940), který vedl po Dr.Amerlingovi ústav slabomyslných ve Šternberském paláci v Praze. Přicházíme k pomníčku architekta Pavla Janáka (1882 – 1958), projektantu vilové čtvrti Ořechovka a kolonie Baba. V letech 1922 – 1941 byl profesorem na umělecko-průmyslové škole v Praze. Byl nositelem Řádu práce a laureátem státní ceny. Než opustíme šárecký hřbitov, zastavme se ještě na chvíli u hrobu filmového režiséra Vladimíra Slavinského (1890 – 1941), který má za sebou desítky němých i zvukových filmů, ponejvíce veseloher. Za nacistické okupace překvapil dvěma filmy. To byl „Český muzikant“ a „Advokát chudých.“

Ve filmech jím natočených hráli vynikající herci: Hugo Haas, Theodor Pištěk, Eva Vrchlická, Oldřich Nový, Jindřich Plachta, Ferenc Futurista, Hana Vítová, Jaroslav Marvan a řada dalších. Jeho filmy byly přijímány nadšeně, někdy přímo manifestačně, jako např. jeho film „To byl český muzikant.“

Hřbitov v Bubenči

Původně   se  nacházel   kolem  starého,  ještě  dřevěného  kostelíka  sv. Gottharda, který byl založen ve 12. století. Dnešní hřbitov, jak jej známe, byl

založen až ve druhé polovině 19. století. Jako na šáreckém hřbitově, tak i zde najdeme hroby významných lidí i lidí prostých a neznámých.

Po levé straně hlavního vchodu, u zdi prvního oddělení leží členka Národního divadla v Praze, Adamcová – Olivová (1874 – 1950). Jejím druhým manželem byl Otakar Mařák, zprvu asistent kreslení na vinohradské reálce, později slavný pěvec Národního divadla. Část svého života strávil v Americe. Tam také zemřel v 65 letech. O jeho převoz do Prahy se postarala Marta Krásová, která tehdy v Americe hostovala. Je pohřben ve Slavíně na Vyšehradě.

Na protější straně směrem ke vchodu je pohřben někdejší starosta města Bubenče Alois Potůček (1854 – 1914), dále František Hlavatý (1872 – 1952), divadelní a filmový herec a člen divadla na Vinohradech.

Ve střední části prvního oddělení čteme jména: Alois Aust (1889 – 1961), skladatel taneční hudby, Eliška Hochová – Pleyeová (1910 – 1942), divadelní a filmová herečka. Hrála ve filmech: Před maturitou, Důvod k rozvodu, Žena na rozcestí, Velbloud uchem jehly, Dívka v modrém a mnoho jiných, Jaromír Truxa (1896 – 1940), akademický malíř a sochař, Josef Stivín (1879 – 1942), sólistka opery v Berlíně a členka opery Národního divadla v Brně.

V oddělení IB odpočívá rodina Ortů. Josef Hradčanský Ort (1889 – 1940), divadelní ředitel, autor mnoha veseloher a jednoaktovek, Karel Ort (1881 – 1933), profesor umělecko-průmyslové školy v Brně, Václav Ort (1878 – 1935), inženýr arch., Milada Ortová (1847 – 1902), dramatická umělkyně, členka Národního divadla v Praze. Provdala se za národního umělce Františka Smolíka. Na tomtéž oddělení leží Pavel Beřkovec (1894 – 1972), český hudební skladatel a pedagog. Jeho opera „Satyr“ zesměšňuje zvůli jednotlivce a pošetilost davu. Balet „Krysař“ z téhož roku (1938) má přímý vztah k nacistické okupaci.

Dále pak: Jindřich Eck (1887 – 1970), inženýr architekt a průmyslový výtvarník, který pracoval v Lipsku, Curychu, vystavoval v Haarlemu a v Kodani. Jeho práce byly    publikovány   ve   Volných    směrech,   Stylu  a   Obrazové revui.

Jan Milinovský (1868 – 1942), populární pražský kapelník, sloužil u vojenské služby 28. pěšího pluku, který měl tehdy kasárna na Klárově. K němu docházel Antonín Dvořák, kde si dával přehrávat své nové skladby.Po levé straně hřbitova, ve druhém oddělení jsou pochováni členi rodiny Jiránků, Josef, Karel, Alois a Stanislav. Josef Jiránek se znal dobře s Bedřichem Smetanou, což připomíná nápis: „Pozvedl pochodeň z rukou milovaného Mistra a nesl ji k dalším generacím“.

Ing. Dr. Severin Ondřej, (1889 – 1964), profesor ČVUT. Podle jeho projektu byla postavena budova vysoké školy chemicko-technologické v Dejvicích, některé úřední budovy v Těšíně a v Roudnici n/L.

PhDr. Antonín Boháč, universitní docent a autor vědeckých publikací z oboru demografie a statistiky. Namátkou uvádíme: Český populační problém, Boj o české menšiny, Hospodářské a sociální problémy v ČSR, národnost a sčítání lidu aj.

Ing. arch. Dr. Vojtěch Kroch (1892 – 1966), profesor ČVUT. Podle jeho návrhů byly provedeny nádražní budovy v Poděbradech, ve Štrbě a Olomouci.

Ing. Záruba Pfefferman (1869 – 1936), civilní inženýr. Projektoval Hydrobiologický ústav ČSAV v Podbabě. Jeho syn byl hlavním projektantem přehrady na Lipně.

Na ústřední části druhého oddělení hřbitova čteme jména: Marie Napravilová – Schwarcová (1910 – 1950), členka opery Národního divadla v Bratislavě. Pohostinsky vystupovala ve Vídni, Praze a Brně. Členkou Národního divadla v Praze se stala v roce 1935. Zpívala Mařenku, Rusalku, Alici ve Verdiově Falsfatu, Alžbětu ve Wagnerově Tanhäuseru aj.

Cyril Maria Vašíček, basista N.D. v Praze. Rudolf Deyl o něm píše ve své knize Vavříny a stíny.

Dr. Jaroslav Durych, vojenský lékař, básník, romanopisec, novelista a dramatik.   Je   typickým  básníkem  českého protireformačního baroka. Svoji

básnickou činnost uzavřel epickými cykly: „Té nejkrásnější“ a „Eva.“

Malířský rod Boudů začíná Aloisem Boudou (1867 – 1934) – malíř, kreslíř, profesor Státní grafické školy. Jeho žena Anna Boudová (1870 – 1940), rozená Suchardová, byla malířkou květin. Jejich syn Jaroslav (1898 – 1919), nepřežil těžké boje na italské frontě za první světové války. Před svou smrtí byl poctěn první cenou Akademie výtvarných umění.

scéně ND jmenujme některé: Zdravý nemocný, Bílá nemoc, Svatá Jana, Král Lear, Měsíc na vsi, Ze života hmyzu, Vstanou noví bojovníci a další. Byl oblíbeným hercem v němém i zvukovém filmu. Jedinečné jsou jeho postavy ve studentských filmech Škola základ života, Studujeme za školou. V roce 1952 byl jmenován národním umělcem, v roce 1958 mu byl udělen Řád práce a v roce 1961 Řád republiky.

Váša Příhoda (1888 – 1941), malíř krajinář a autor figurálních kompozic. Božena Benešová (1873 – 1936), spisovatelka a redaktorka. Z její literární tvorby uveďme Válečnou sociologickou trilogii, dále Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová.

Na těchto střídmě vymezených plochách hřbitovů jsou vepsány povědomé osudy mnoha lidí, celý jejich život, od data narození až po jejich skon.

„Omnes eodem igimur“,říká klasik, „všichni spějeme k témuž konci“. Každého čeká jedna jediná noc. Dnes něco jsme, zítra nic.

I když  každý v sobě občas cítíme temnou propast času, nevíme jak do ní nahlédnout a čeho se zachytit. Co bude s námi, čím se staneme?

Nevíme, tušíme, věříme . . .

X

Doslov

Člověk dneška o sobě s pýchou prohlašuje, že je pánem přírody, že nad přírodou zvítězil a dokládá to mnoha příklady. Málo si uvědomuje, že on sám je součástí této přírody i se svou technikou, civilizací a kulturou. Místo aby přírodu chránil, ničí ji a devastuje.

Jsme svědky prapodivných věcí. Stačí projít se údolím Divoké a Tiché Šárky abychom věděli na čem jsme. Mrtvé plochy o nichž nevíme zda jsou loukou, smetištěm či staveništěm, lesíky podél potoka, plné vyvrácených a polámaných stromů, o které nikdo nedbá, kdysi zelené a kvetoucí louky, porostlé něčím, co nemá jména a kam se dá ještě složit, co v domácnosti nepotřebujeme.

Kam se poděla naše kdysi tradiční kulturnost, vztah člověka k člověku, člověka k přírodě?

Řekneme si, že to všechno jsou pozůstatky  totality a její zplozené anonymity, nevšímavosti, nekompetentnosti a šedivosti. Život půjde dál, v existenci Šárky a okolí dojde k mnohým a snad překvapivým změnám a kombinacím. O tom, co bude následovat, bude již hovořeno v jiné generaci. Čas přikryje minulost milosrdnou mlhou, promění vzpomínky v nepaměť, nedocenitelnou vlastnost lidského rodu.